Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

30. 9. 2010

Tom Baker - The Boy Who Kicked Pigs

      Ano, ten Tom Baker. (Je mi jasný, že to nejspíš nikomu nic neříká, ale věřte mi, je to ten Tom Baker.) A nejenom že tuhle skvělou knížku napsal, ale taky ji i namluvil. Vážně, audioknížky mám čím dál tím radši. A to jsem jako malá nesnášela když mi někdo četl... ale to je určitě tím, že lidi v mém okolí neumí dostatečně krásně a srozumitelně číst interpunkci.
      The Boy Who Kicked Pigs je skvělá pohádka, a to jedna z těch, ke kterým by nikdo příčetnej nepustil děti na tři kilometry daleko. Je to o chlapečkovi, který nesnášel lidstvo. No, Robert Caligari nejprve jen rád kopal prasata. Sestřino plechový prasátko, skutečný prasata, vepřový sandwiche, lidi co snědli fakt hodně vepřovýho... Ale jednou se mu někdo za nakopnutí sandwiche pomstil a tehdy se Robert rozhodl, že místo kopání prasat bude na všechny děsně milej, aby nikdo nezískal podezření, a tajně bude naprosto evil. Začal zbožňovat všechny hnusný zvířata, který lidi nemají rádi. Pomalu trávil svojí sestru insekticidama. Pár vteřin před tím, než přes přechod přejel náklaďák, řekl tomu slepýmu pánovi že v pohodě, a pak si radostně prohlížel zbytky pod náklaďákem. A tak různě.
      Jednou si Robert ze svý skrýše ve vykotlaným dubu vzal luk, a šel k dálnici někoho trefit. Po mostě přes dálnici tam zrovna jela nějaká slečna na koni, ale Robert omylem místo ní trefil jejího koně do zadku. ("...it looked like a nightmare unicorn...") A co se nestalo, kůň zpanikařil a přeskočil zábradlí. Spadl na autobus plnej důchodců a způsobil nejhorší nehodu v historii. Zapletly se do toho dvě cisterny, který promptně vybouchly, no a pak už to šlo samo.
      Robert utekl zpět do svojí skrýše, ale co se nestalo, uklouzl na "seven deadly crow turds" a spadl tak šikovně, že si toho zlámal tolik, že neměl šanci se zvednout. (A nikdo neměl šanci ho tam najít.) Měl zrovna puštěný přenosný rádio, takže tam ležel, chvilkama omdlíval bolestí, chvilkama pozoroval kus svýho jazyka, co mu přistál na rukávu, a poslouchal reportáže z mayhemu na dálnici.
      Co se stalo na dálnici - mimo jiný tam třeba začal hořet náklaďák, kterej převážel 3000 kuřat a pak hned vedle vybouchl náklaďák s 5000 lahvema červenýho vína, takže vůně coq au vin se šířila na míle daleko. Reportéři hlásili srdceryvný příběhy o stařících, který i tváří v tvář blížící se ohnivé stěně odmítli opustit své milované auto, nebo třeba o 13 hořících pastorech pobíhajících po stráni.
       Mezitím ovšem Roberta navštívilo jedno z jeho oblíbených zvířat - krysa. Krysa se po něm chvíli procházela, tu a tam uzobla z nosu nebo tak něco, a pak si pozvala i kámošku. No, vlastně ne kámošku, protože to bylo krysí rande a večeře byl Robert. Popisy, (jako ostatně v celý knížce) jsou skvělý. ("...so great was their pleasure that their droppings fell freely and plentifully into Robert's mouth...") Nakonec Robert mercifully omdlel a krysy ho dorazily. ("...as the rats settled down to their dessert of sorted eyejelly...")
      A krysy žily šťastně až do smrti a měly spoustu dětí, který si pak taky vrátily a přišly si zobnout toho, co zbylo z Roberta Caligariho.
      Knížka je to lovely a neskutečně vtipná sama o sobě, ale rozhodně byla asi desetkrát lepší díky tomu, jak to Tom Baker skvěle četl. (A navíc je tam s ním pak i půlhodinovej rozhovor!) Super věc pro lehce morbidní a vyšinutý lidi jako já :)

23. 9. 2010

Jeffrey Ford - The Shadow Year

      This book is hard to place, genre-wise, but to me it's definitely a horror. I chose this book for my Book Awards reading list because I knew Jeffrey Ford's name from some New Weird short story anthologies, but this novel is nothing like it.
      Its protagonists are kids, the narrator and his older brother Jim and younger sister Mary. Their grandparents live with them, their father has three different jobs and is almost never home, their mother drinks way too much and passes out on the couch. But that is not to say they're not a happy family. Just that they have problems and secrets too, just like pretty much every family in a small town.
     The shadow year begins when one of their friends disappears and several people report there's a prowler spying behind windows at night. And the three kids start seeing a big white car and a man dressed in white who seems to be following them. They decide to investigate the prowler case, but they soon realize something weird is going on.
      Jim's hobby is Botch Town, a replica of their town he built in the basement, complete with figures representing the neighbors. One day they notice their little sister was moving the figures.
      People can't decide whether Mary is really smart or really simple, because sometimes she's Mickey instead of Mary and sometimes she's other people, she counts things all the time and she's generally a bit off. And just like their grandfather figures out which horse will probably win with all the information available about them, Mary takes all the information about people in town that they've collected on their investigation and figures out where to place them in Botch Town. It gets scary when the kids notice that people really are in real life where Mary put them in Botch Town and even more so when people go missing from houses Mr White's car stood in front of the night before in Botch Town.
      At least they don't have to be afraid of the prowler anymore because they meet an older boy who used to live nearby and whose parents moved away. This boy, Ray, is now hiding at school and comes out only at night to patrol the backyards and knows all about the evil Mr. White.
      In the end, the three kids together with Ray devise a plan to catch Mr. White by luring him to school and trapping him there. When the moment comes, the three are to scared to go through with it. But one day, when both their parents and grandparents are away, the white car is in front of their house in Botch Town. The kids run away and Ray's waiting for them as planned. Mr. White arrives but when Ray's supposed to shove him into the room, he passes straight through Mr. White and disappears. Luckily, the three pull off the rest of the plan without him and anonymously call the police. Turns out the man they called Mr. White is wanted for murder in several states.
      From then on, the town is calm again, or as calm as a small town can be, Mary stops being Mickey and counting, and they all grow up and don't talk about what happened. Only several years later the narrator overhears his parents reminiscing about their neighbors, among others the Halloways who moved away when their son Ray died.

     Fun fact: what I thought was both interesting and scary were the Perno Shell books. There was a mystery about them. Although they were obviously written by the same person, the name of the author (and even the publisher) was different every time, so it was really hard to find them in the library. I was enthusiastic about the idea for a bit, but then I realized it would be impossible today. Before long, someone would post a list of them on the internet, someone would track down the author, publish them all again as a series and libraries would make a Perno Shell shelf. In The Shadow Year, it was Mary who would every now and then bring one. Later, she admitted she found them by smell - they all smelled of pipe smoke. (You could notice the same smell when Mr. White was around. He probably read them to learn about kids so that he could catch them better.)


   Jeffrey Ford is apparently one of those writers who remember their childhood as they lived it, not as adult people usually look back at their childhood, and perfectly describes a little boy's world.
I was genuinely scared for them and felt their horror when for example the missing boy's figure appeared lying on the picture of the lake in the woods, or the school janitor disappeared and Mr. White took his place or... I could go on for a long time.

So to sum it up, I'd say The Shadow Year completely deserved the World Fantasy Award. (Even though I wouldn't  say it's a fantasy, it deserves some award.)

18. 9. 2010

Amélie Nothomb - Robert des noms propres

      No jo, koupila jsem si tenkrát dvě najednou.
   
      V knížce Robert des noms propres Amélie Nothomb vypráví biografii svého vraha a sama má tudíž asi 3 stránky před koncem malý cameo. (Jak že se tomu říká, metafiction?) Což by člověka nejspíš překvapilo, kdyby to nebylo napsaný zezadu na přebalu, ve vysvětlivce divnýho jména: « Robert des noms propres: un titre de dictionnaire pour évoquer tous les noms qu'aura dits ma meurtrière avant de prononcer ma sentence. C'est la vie de celle qui me donne la mort. »
      Amélie Nothomb má zřejmě zálibu v divnejch jménech, takže hlavní hrdinka se jmenuje Plectrude. Knížka sleduje její život od doby, kdy byla ještě v břiše. Její matka v osmém měsíci těhotenství zabije svého mažela (protože by chtěl pro dítě normální život, ten idiot) a pak po tom, co porodí ve vězení a pojmenuje svoji dceru, zabije i sebe. Plectrude tak vychovávají její teta Clémence s manželem. Clémence svojí mladší sestřičku naprosto zbožňovala a teď tu (jemně šílenou) lásku přenáší na Plectrude. Ne že by neměla ráda i svoje vlastní děti, ale tohle je jiný.
      Ona je Plectrude hned od začátku dost divná sama o sobě, ale posedlost její nový matky tím, že Plectrude je neobyčejná a má speciální osud, tomu dost napomáhá. Clémence se raduje ze všeho, v čem se Plectrude vymyká normě. (Ať už je to to, že ji vyhodili ze školky, protože děsila ostatní děti, nebo třeba to, že jí učitelka řekne, že bude Plectrude nejspíš muset opakovat první třídu.) Když jsou její další dvě dcery ve školce a ve škole, oblíkne máma Plectrude do oblečení à la Tisíc a jedna noc, za svitu svíček jí k obědu servíruje sladkosti a říká jí jak je krásná. Což Plectrude vážně je. Všichni jsou na větvi hlavně z jejích očí. A taky už asi od tří let chodí do baletu, kde je suverénně nejlepší.
      Když nastoupí do školy, je to pro ni dost šok, vzhledem k tomu jak se k ní doteď chovali doma. Rozhodne se, že to co vykládá učitelka ji nebaví a nevěnuje tomu pozornost, takže je nejhorší ze třídy a ostatní děti ji nemaj rády. Zároveň ji ale ostatní holky na hodinách baletu uctívaj pomalu jako bohyni.
      Učitelka, která Plectrude nesnáší, ji pošle na nějaký inteligenční testy, aby měla konečně důkaz, že je Plectrude mentálně zaostalá, ale ta bravurně dosáhne výsledků v oblasti geniality, ačkoliv sama neví jak. Ve škole má pořás špatný známky, ale aspoň jí teď učitelé dávají pokoj. A když navíc do jejich třídy přestoupí jedna z Plectrudiných baletních obdivovatelek, začnou ji mít rádi i ostatní děti. A pak k nim do třídy přijde Mathieu Saladin a Plectrude, toho času dvanáctiletá, okamžitě ví, že to je láska jejího života. Bohužel si v tom svém pre-teenage angstu nějak nejsou schopný lásku vyznat a Plectrude radši odejde do školy pro baletky.
      Tam se z baletu stane celej její život, díky přísnýmu režimu který tam panuje. Jakože skoro žádný jídlo, protože s víc jak 40 kilo je holka grosse vache, nekonečný tréninky a vůbec všeobecná buzerace. Tam Plectrude postupně ze svých 40 kilo ještě 8 shodí a zároveň se tak nějak oprostí od všech emocí a jediný na čem jí záleží, je být lepší a lepší. To zahrnuje i to, že přestane jíst lehkej bílej jogurt, což je ovšem jedinej povolenej zdroj kalcia ve škole. Když pak tahle kostřička přijede domů na prázdniny a svěří se zbožňovaný matce, že má nesnesitelný bolesti nohou, protože nejí, matka jí na to odpoví něco ve smyslu "Ty jsi tak úžasně statečná!" Samozřejmě to eventuálně vede k tomu, že jednoho dne Plectrude vstane z postele a prvním krokem si zlomí nohu. Zhrozenej doktor jí sdělí, že má kosti asi jako šedesátiletá a že už nikdy nebude tancovat. Plectrude se zhroutí svět a propadne se do deprese, ale ještě hůř na tom je její matka. Plectrude se z toho časem dostane, protože doufá, že díky tomu se zlepší i mámin stav, ale matka jí akorát sdělí, že ji nesnáší, že teď když netancuje je z ní grosse vache a tak dále a tak podobně. Taky jí prozradí jak že to bylo s jejíma rodičema a adopcí, načež se Plectrude rozhodne, že to je docela dobrej plán a že podle vzoru svojí pravé matky do devatenácti porodí a pak se zabije, protože evidentně matka je pro dítě to největší zlo.
      Svede staršího chlapa, porodí a pak se navlíkne do svojí nejlepší róby a jde skočit do Seiny. Naštěstí ji v poslední chvíli spatří Mathieu. I po sedmi letech, co se neviděli, ji stále miluje.
Ils eurent le prélude amoureux le plus court de l'Histoire.
- Tu as quelqu'un ? demanda Mathieu sans perdre une seconde.
- Célibataire, avec un bébé, répondit-elle aussi sec.
- Parfait. Tu me veux?
- Oui.
      Ono se pak ukáže, že ani Mathieu není tak úplně normální.
      A pak se Plectrude seznámí s Amélie, která si vyslechne její příběh a pak se podivuje nad tím, že všechna ta nenávist a to, že už v břiše byla svědkem vraždy v ní taky nikdy nevyvolalo vražedný choutky. No a když už na to přišla řeč, ení to zas tak špatnej nápad, takže Plectrude Amélie zastřelí. Na konci Plectrude a Mathieu pořád stojí nad tělem a přemýšlí co s ním.

Podle všeho se Amélie inspirovala životem zpěvačky RoBERT, pro jejíž album Celle qui tue napsala několik textů.

17. 9. 2010

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin (Vrahova hygiena)

     Tak zas jednou lehce divná francouzská (no, belgická...) knížka. Už se mi po nich stýskalo. Ale tahle mě teda vážně dostala. Dokonce tak, že byste tohle neměli číst, protože samozřejmě vyzradím co a jak, a jít si přečíst Vrahovu hygienu. Ačkoliv koho zajímá můj vkus, že jo...
      (Ale vážně, jakmile člověk jednou ví, k čemu to spěje, nikdy už z toho nebude mít takovej zážitek. No, už mlčim.)
      Celá knížka sestává jenom z dialogů, což je super. Člověk se tak vyhne nudnejm popisům a když je něco tak důležitý, že je potřeba vědět jak to vypadá, ty postavy to okomentujou. (A taky mám čím dál tím radši francouzskej způsob přímý řeči. Prostě tam šoupnout pomlčku a dál se neobtěžovat s uvozovkama. Uvozovací větu každej rozezná.)

      Věhlasný spisovatel Prétextat Tach (chvíli jsem nad tím dumala, ale je to /taš/), autor 22 románů a držitel Nobelovy ceny má za dva měsíce umřít na rakovinu chrupavky. Když dovolí několika novinářům přijít s ním udělat rozhovor, je z toho celkem poprask, protože Tach nevychází z domu a s nikým nemluví. Je mu 83 a je ošklivej, obézní a ani nemůže chodit. Jeho knížky jsou známý proto, že jsou často celkem vulgární, případně nechutný.
      Postupně jdou s Tachem udělat rozhovor čtyři novináři, každý den jeden. A každýho z nich nakonec donutí Tach z jeho bytu utýct v hrůze nebo znechucení (což mu dělá radost). Ostatní novináři pak poslouchají nahrávky rozhovoru a radujou se jak oni si povedou líp. Z těchhle rozhovorů Tach vychází jako egoistickej, krutej, odpornej misogyn, se spoustou podivnejch, ale pěkně oargumentovanejch teorií. Taky prozradí, že už něco přes dvacet let nic nepíše, jen vydává knížky ze šuplíku.


Takhle třeba ještě celkem jemně uvítá jednoho z novinářů:
- Alors, la guerre a commencé?
- Pas encore, monsieur Tach.
- Elle va commencer, quand même?
- A vous entendre, on croirait que vous l'espérez.
- J'ai horreur des promesses non tenues. Une bande de rigolos nous a promis une guerre pour le 15 à minuit. Nous sommes le 16 et il ne s'est rien passé. On se fout de la gueule de qui? Des milliards de téléspectateurs sont aux augets.
- Êtes-vous pour cette guerre, monsieur Tach?
- Aimer la guerre! Énorme! Comment peut-on aimer la guerre? Quelle question ridicule et inutile!  Vous en connaissez, vous, des gens qui aiment la guerre? Pourquoi ne pas me demander si je mange du napalm au petit déjeuner, tant que vous y êtes?

      Zkrátka první polovina knížky spočívá v tom, že si člověk říká jak jsou ty novináři blbí a jakej je Tach bastard. Jenže pak přijde pátej den novinářka (ano, holka!), která mu to dá pěkně sežrat. Tahle novinářka, Nina, se předem informovala u jeho agenta a zjistila, že se na návštěvy novinářů vlastně těšil. Vydedukovala z toho, že je vlastně děsně osamělej a chytře hned ze začátku vyhrožovala, že odejde, pokud se jí neomluví za urážku, a pak s ním uzavřela sázku - kdo z nich první zlomí toho druhého, má právo na to, aby se mu ten druhý plazil u nohou. Tak si zajistila, že ji jen tak nevyhodí, protože Tach chce vyhrát sázku. A taky ho tahle chytrá holka celkem baví.
      V průběhu rozhovoru jsem si ale o původně celkem sympatický Nině začala myslet, že je to dost mrcha. Ale těžko říct, kolik z toho myslela vážně a kolik z toho bylo pro účely sázky. Nejenom že mluvila s jeho agentem, ale taky přečetla všechny jeho knížky a podařilo se jí dopátrat informací o jeho dětství, o kterým doteď nikdo nic nevěděl. A došlo jí že jeden nedokončený Tachův román je vlastně autobiografický. Postupně mu pak odvypráví co zjistila a donutí ho vyprávět ten zbytek.
       Když byl Tachovi rok, stal se z něj sirotek a vzali ho k sobě strýc a teta, nějaká noblesse, nebo aspoň její zbytek. Takže vyrůstal na zámku, se svojí o dva roky mladší sestřenicí Léopoldine. Byl naprosto krásný dítě, stejně jako Léopoldine, a měl to nejšťastnější dětství. Žili úplně v ústraní na obrovských pozemcích patřících k zámku a trávili spolu všechen čas a milovali se. Byli až tak šťastní, že začali mít strach, že něco takovýho nemůže vydržet. Proto se rozhodli, že zůstanou napořád dětmi. A Tach si na to vyvinul systém, překvapivě dost účinnej - « hygiène d’éternelle enfance ». Zahrnovalo to například trávení co nejvíc času ve vodě, spaní jenom dvě hodiny denně (a to ještě většinou v lese), omezení potravin na určitý věci a tak dál. A tři roky jim to vycházelo, Tach v sedmnácti a Léopoldine v patnácti byli sice vytáhlí, ale jinak hubení a dětský a vůbec bez jakýchkoliv známek puberty. Ale pak se jednou koupali a Tach uviděl u Léopoldine ve vodě červenej proužek... a protože ji tak moc miloval, uškrtil ji.
      Jestli si to přála i Léopoldine nebo ne, je velký téma. Nina ho samozřejmě po celou tu dobu uráží a hlavně mu říká, že Léopoldine umřít nechtěla a že si Tach ani nezaslouží po ní truchlit... Řekne cokoliv, co ho zraní. Jistě, Tach je vrah a bastard, ale touhle dobou už je těžký určit jak správně rozdělit sympatie.
      Nina Tacha vážně donutí plazit se jí u nohou, u čehož se Tach málem udusí (poněvadž není schopnej převalit se sám na záda...). A pak už je to jenom čím dál tím víc wtf. Jejich složitý teorie o lásce a smrti a kráse a životě se prostě musej přečíst. Každopádně si Tach nakonec uvědomí, že Ninu miluje a ona zase, že je stejná jako on. Nina Tacha s jeho souhlasem uškrtí. Vrcholná extáze. Konec.

- De grâce, ne me parlez plus de votre amour, je sens monter en moi des désirs de meurtre.
- Est-ce possible? Mais, Nina, c'est comme ça que ça commence.
- Quoi donc?
- L'amour. Vous aurais-je éveillé à cette extase? Ma fierté est indicible, Nina. Le désir de tuer vient de mourir en moi, et le voilà qui renaît en vous. Vous commencez à vivre à l'instant : en avez-vous conscience?

      Jakkoliv je to pro knížky klišoidní slovo, tahle se vážně musí popsat jako intenzivní. Celou dobu. (A to je to její prvotina!)

(Podívala jsem se na trailer k filmu a rozhodla se, že se na něj nebudu nikdy koukat, aby mi nepokazil dojem. Pokud se přesto někdo chce mrknout, je tady.)

16. 9. 2010

E. L. Doctorow - Billy Bathgate

The edition I've got is so bad, I couldn't even find a picture of it.
      I've been trying to read this book for months and couldn't get past the first 30 pages, because it's terrible. Well, not the book itself (it's actually quite compelling (for some sensitive people, the sight of this word is obviously too painful) gripping and was nominated for Pulitzer!) but the translation. (It appeared in my favorite used books shop right after I decided to include it on my birth year reading list, so I obviously couldn't resist. Damn you, bookshop!) And when I say the translation is terrible, I mean will-melt-your-brain kind of terrible. I should have been warned by the fact that it says By the scriptwriter of Reghtime on the cover. But more on that later.
      Once I got the hang of deciphering, I started to enjoy the book. The story of how he became a member of Dutch Schultz's gang for a brief time is told by Billy Bathgate himself. He was an ordinary 15-year-old poor boy living with his slightly crazy mother in a Bronx flat in 1935 (I think). One day, Billy got lucky and the gangster boss Dutch Schultz noticed him, the quiet skilled juggler boy. Billy saw his chance there and sneaked into the gangster main office and got lucky again when they didn't kill him right away but employed him as a message-boy. From there, Billy slowly builds his position in the gang. But he soon realizes that he joined Dutch Schultz at the time of his downfall. Dutch has to go to court, but by settling in the country for summer and playing nice, practically throwing money in the farmers' faces, he manages to secure himself a dumb and sympathizing jury and win the case. But that only leads to more hostility from the authorities back in New York.
      Meanwhile, Billy spends a lot of time with Drew, Dutch's mistress who, for the sake of the locals, pretends to be his governess, and slowly falls in love with the 20-year-old girl.
      After the process, Billy is the only one able to deliver messages or bribes to people in New York and the rest of the gang has to hide. But when Billy is reporting to the gang hiding in New Jersey and plotting to get rid of the most inconvenient enemies, the gang is attacked and Billy, by that time in the bathroom, is the only one to escape. Right before his death, the financial brain of the gang gives him the combination to the safe, so Billy takes the money and is eventually able to start a new life with his mom and his and Drew's baby. (Yes, they had a baby, but Drew's not around anymore. She's not the type to stay in one place.)

      The main storyline sounds quite simple, but the charm of the book is in the details, in the way Billy grows up as he witnesses the murders and gets used to the life filled with constant danger. The 1991 film is on my to-watch list.

      Now, a few examples of the wonderful translation:
      Most of the time, the sentences are just slightly off, missing conjunctions or not making much sense, following the English syntax, but you can understand what's going on. The text just feels a bit weird. Like this one: "Kromě toho všeho jsem vychutnával zajímavý a krásný život, kde byl prostor, pohled na Sound, který v mých očích byl oceánem, široký horizont šedého moře, které plynulo a mizelo poklidně jako ty břidlice a kámen měnily polohu, kdyby nebyly přitahovány k zemi."
      But there are also things that look more like a computer translated it. Idioms translated word by word. Yes, here comes the fun. For example this: "Jste moje vychovatelka." "To jsem si myslela, ale asi v době, když ty ses staral o mně." Sounds okay, but in context it doesn't make any sense. So the reader has to stop and think and only when he realizes that the original probably used the words '... but about time you took care of me.' he's back on track.
      Not to mention such trivial mistakes like declining indeclinable words etc... (vstal ze sofy)

      I tried to google the translator - PhDr. Zuzana Čaplová - and found out that her translation won the 1994 Skřipec (an award for the worst translation of the year). So there. Lucky me for buying the book, now I've got something to scare kids with.

      But to end optimistically, I really liked some bits (and I don't know how much of that eerie feel was E. L. and how much Miss Translator but the result is nice) that characterize the book perfectly.
"Svlékala se před pistolníky, vodou, sluncem, život ji odstrojil, pochopil jsem proč s ním šla, to nebylo jako matky a otcové v normálním životě, tady se nebrala v úvahu láska, to nebyl svět lásky, ve kterém žili, to šoustání a zabíjení, to byla surová dospělost hnaná terorem."

2. 9. 2010

Aldous Huxley - Brave New World (Konec civilizace)

Tak opět trocha předepsané četby. Brave New World je na jednu stranu dost předvídatelná knížka, protože po několika stránkách každýmu dojde, že je to celkem klasická antiutopie. Nevzpomenout si u toho na 1984 je pravděpodobně nemožný. (Ačkoliv pro zajímavost, Brave New World vyšel v roce 1932, čili 18 let před 1984.)



Odehrává se v Anglii, v roce 632 A. F. (2540 našeho letopočtu). Společnost té doby je naprosto stabilní a každý je šťastný. Super.

Děti se nerodí, ale jsou pěstovaný na běžícím pásu (Ne „jako na běžícím pásu“. Doslova. Výrobní linky.) a vychovávaný v conditioning centres. Přišli na to, jak z jednoho oplodněného vajíčka udělat až 96 lidí – naprosto stejných lidí – a dělá jim radost, když můžou celou továrnu nebo oddělení v nemocnici obsadit jenom lidma z jedný takový skupiny.

Společnost se dělí na kasty, od Alpha až po Epsilon. Příslušníci nejnižší kasty, Epsilon, jsou zakrnělí a v podstatě idioti, zatímco Alpha jsou inteligentní a krásní. Každý z nich je už od embrya vychováván k tomu, aby byl rád tím, kým je a rád dělal to, co mu je určeno. Jsou vytrénovaný tak, že dělat něco jinýho, než co se jim řekne, jim připadá nejen nemožný, ale taky odporný. Virtue je ve specializaci, ne obecnostech.

Pokud jde o tu slavnou výchovu, dostávají třeba zárodky těch dětí, které mají v budoucnu pracovat v tropech, dostatečný přísun kyslíku jenom při absurdně vysokých teplotách, takže si pak nesnesitelný horko asociujou se štěstím. Když jsou děti konečně venku z láhve, spočívá další stádium výchovy třeba v tom, že dostanou elektrošoky pokaždý, když vidí knihu. (Čtení je antisociální, protože je to samotářská aktivita.) A pak samozřejmě hypnopaedia. Ve spánku se dětem přehrávají ty samý vzkazy pořád dokola a těma se pak řídí celá společnost. Velká část všech dialogů v knížce sestává z automatickýho opakování těchhle rýmovaček: "Everyone belongs to everyone else." "Was and will make me ill, I take a gramme and only am." "When the individual feels, the community reels." "A gramme in time saves nine." "Cleanliness is next to fordliness and civilization is sterilization." "Promiscuity is a citizen’s duty. " "Ending is better than mending." A tak dál.

Jak říká hypno moudro, všichni jsou promiskuitní a nestřídat partnery je antisociální. Došli totiž k závěru, že pokud okamžitě dostaneš cokoliv, co chceš, nikdy po ničem netoužíš moc silně. Stejně tak jsou silný city eliminovaný tím, že neexistuje nic jako rodina, nemoce, láska… a tak. Většina z nich ani neví, co znamenají slova Matka a Otec.

Další hypno moudra propagujou drogu soma, což je velmi důležitá věc. Pokud se přece jenom někdo cítí špatně, vezme si gram a je v pohodě. Soma je droga, díky který se člověk cítí dobře a navíc nemá žádné negativní účinky. Skvělej způsob, jak kontrolovat masy.

Pokud jde o náboženství, místo Our Lord říkají Our Ford, („Our Ford–or Our Freud, as, for some inscrutable reason, he chose to call himself whenever he spoke of psychological matters…“) místo znaku kříže mají znak T, velký hodiny se jmenujou Big Henry…

(wikipedie mě poučila, že Henry Ford byl a prominent American industrialist, supporter of workers' welfare and pacifism, the founder of the Ford Motor Company and father of modern assembly lines used in mass production. He is credited with "Fordism", that is, mass production of inexpensive goods coupled with high wages for workers. Ford had a global vision, with consumerism as the key to peace. Aha.)



Příběh se ze začátku soustředí na Leninu, celkem vzorně vychovanou holku, až na to, že až moc dlouho chodí s jenom jedním klukem, Henrym, a že se jí líbí druhá hlavní postava, Bernard Marx. Toho většina ostatních nemá ráda, protože ačkoliv je Alpha Plus, je menší a divnější než ostatní (říká se, že mu jako embryu omylem dali moc alkoholu). Bernard má rád samotu, nechce brát somu a je zamilovanej do Leniny. Má jednoho kamaráda, Helmholtze Watsona, který se taky liší od ostatních - píše pro noviny a vymýšlí hypno slogany, ale má pocit, že by měl psát něco důležitějšího, nějaký umění.

Marx nakonec Leninu pozve na rande a Lenina se překoná a přesto, že je divnej, s ním jde, protože Marx má povolení k výletu do Rezervace, kam se skoro nikdo nedostane, a chce ji vzít s sebou. V Rezervaci v Novým Mexiku žijou necivilizovaní Divoši, a to jakože Indiáni co tam pobíhaj pomalovaný a v bederních rouškách. Marx a Lenina se tam seznámí s Johnem, který vypadá civilizovaněji než ostatní, a ukáže se, že jeho matka pochází z Londýna a kdysi tam taky jela na exkurzi, akorát že se ztratila a pak už se odtamtud nedostala. Poněvadž to je všechno velmi zajímavé, vezmou Johna i jeho matku s sebou zpátky do Londýna.

Zatímco matka se tam šťastně ufetuje k smrti, z Johna je exponát, díky kterýmu je teď Marx slavnej a uznávanej – a najednou mu společnost až tak nevadí. Johna jeho matka učila číst, ale jediný knížky, který měl, byl manuál pro kontrolora embryí a Shakespearovy hry (který jsou v civilizaci zakázaný). Takže jeho mluva a morální názory jsou směska indiánský víry a Shakespearovských ideálů. Ohromený skvělostí společnosti John pořád opakuje „O brave new world that has such people in it!“ (citace z Tempest) Lenina se mu líbí, ale protože je přesvědčený, že ženy by se měly dobývat a uctívat, celkem ho vyvede z míry, když mu Lenina normálně nabídne sex.

Samozřejmě postupně zjišťuje, že to všechno není tak super, jak si myslel a odmítne se lidem dál ukazovat a Marx je opět v nemilosti. Nakonec se John rozhodne, že jeho posláním je lidi osvobodit a ukázat jim pravdu a ztropí ohromnou scénu. Takže jeho, Marxe i Helmholtze zatknou. Johna a Helmholtze pak vyhostěj na nějakej ostrov, což se ve výsledku ukáže jako dobrá věc, protože tam jsou všichni ti, co byli trochu moc individualistický a nezapadali. Johna si nechají v Londýně jako experiment. To se mu ale nelíbí a uteče do přírody kde nikdo není a žije tam jako poustevník. (No vážně, i s celonočním klečením, sebemrskáním a tak.) Pak ho ale u toho někdo natočí, udělá z toho film a co nevidět se na něj jezděj koukat hordy lidí co skandujou Mrskání! (Když za ním přijede i Lenina, vrhne se na ni, ječí Whore! a zmlátí ji. Davy jásají!) Jednoho dne tam přijedou a najdou Johna oběšenýho. End of story.



Jako celek je to zajímavý, ale Brave New World evidentně nebyl napsaný jako příběh, který má nějaký ponaučení, ale jako ponaučení, který je zabalený do trochy příběhu. Když se něco děje, tak jen proto, aby se setkaly ty správný postavy a mohly pak přes několik kapitol debatovat o štěstí a svobodné vůli, nebo čtenářům vysvětlovat jak jejich společnost funguje.

Občas mě trochu vytáčel autorův styl – několik vět za sebou bez slovesa nebo bez spojek, nebo popisování věcí zásadně trojicema slov. („The light was frozen, dead, a ghost. „One egg, one embryo, one adult-normality.“ „But a bokanovskified egg will bud, will proliferate, will divide.“ „…the soft, insinuating, indefatigable voice.“ “ Mother, monogamy, romance.) Ale to se dá zvládnout. Rozhodně to stojí za přečtení.



Taky jsem objevila tuhle super stránku, kde je nejen celej text Brave New World, ale taky spousta dalších zajímavejch related goodies!



Pustila jsem si i film Brave New World (ten z r. 1998, protože ten z r. 1980 se mi nepovedlo stáhnout a ten z r. 2011 ještě není hotovej a navíc v něm hraje DiCaprio) a celkem předpokládatelně se to dost liší a celkově to není nic moc. Henry, Helmholtz i Marx jsou ve filmu spojený do jedný osoby a na konci John sice umře, ale nešťastnou náhodou. Centrální tam není Johnova disillusion, ale Lenina s Marxem, který spolu mají dítě, utečou z Civilizace a žijou šťastně až do smrti. (Ačkoliv z čeho žijou je mi záhadou.) Taky Divoši tam nejsou Indiáni, ale normální Američani v džínách a autech. Lame.