Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

29. 12. 2010

Birth Year Reading Challenge Wrap-Up

      Okay, I know I'm doing it wrong. The books I chose might tell me something about the writing style in my birth year, but nothing about that period itself, since they're all set in the past, one of them in the 17th century and the other two in the 1920s - 1930s. But to me, the main thing is to enjoy the book and that I did, even though I didn't like the protagonist of one and the translation of another.  (Although as far as writing style goes, I can only say thumbs up!)
      I also intended to read more than three books but I got distracted, of course, and when I couldn't find Dan Simmons' Carrion Comfort in the library or in the big bookshop I usually go to, I went and bought another Dan Simmons novel instead. And then I had to read other books for school and... See, it's not my fault!

      Still. 'Twas fun and thanks to all that participated over at Hotchpot Cafe, I got to see all sorts of great books from other years.

      Oh, and the original post is here. That's how it's done, right?

Kazuo Ishiguro - The Remains of the Day (Soumrak dne)

      I finished this ages ago. Only by then I was so sick of looking at the screen that I kept putting off writing this post until I forgot it. But behold! Deadlines are miraculous things.

      I've already read two other Ishiguro's novels and I liked The Remains of the Day just as much as the other two. Also, I will probably never stop being amazed by some people's capacity to talk/write like the main character, Stevens, does in this novel - the overly elaborate, elegant style that in five sentences tells you less than I say in one. (Incidentally - what is the word for that?)
     So, it's 1956 and Stevens reminisces about his life that he spent as a butler in Lord Darlington's house. A wealthy American now owns the place and once grand house with lots of servants isn't what it used to be anymore. When Stevens gets the offer of a week off with a car at his disposal and at the same time receives a letter from Miss Kenton (actually now Mrs Benn), he decides to take up the offer and go visit her.
      This motoring trip. as he calls it, gives him much time to spend thinking about his past, his relationship with his father and with Miss Kenton and about his job and ultimately about whether his life was any good. These musings are narrated in first person and addressing someone, as if it is a long letter, although it's never stated to whom.
      Stevens is an extremely unreliable narrator. Or rather - that guy is really in denial. I think it's more a matter of deceiving himself than deliberately lying. What's more, whether he does that on purpose or his memory is actually failing him, he often confuses episodes he recollects and later amends to them or states they must have happened differently at a different time and so on.
      It seems that his entire life, he was striving to achieve what he understands makes a great butler - dignity. More particularly dignity in keeping with his position. That basically means occupying the role of a butler at all times unless he's completely alone, fulfilling his employers expectations, loyalty, and most of all never letting anything lose his composure. Oh, and also being attached to a distinguished household, that means one of some importance, where important things take place.
      At the beginning of his trip, Stevens gives the impression of being quite pleased with himself. He often repeats how some butlers have said of him he is one of the best and there can be no doubt Darlington Hall was a distinguished household, what with all the great people who gathered there after WW I. But his 'dignity' also has other results. For example when his father, also a butler, suffers a stroke and is dying in his room, Stevens isn't there with him because he has to attend to the guests. It actually pleases him, because it is a trial for his ability to keep his dignity at all times. Similarly, his attitude ruins his relationship with Miss Kenton. She used to work in Darlington Hall for a long time, meeting with Stevens every evening to discuss professional matters and chat. She tried to get closer to Stevens a few times but never got past his policy of never showing emotions. In the end, she gave up, got married and moved.
      While Stevens is on his way to visit Miss Kenton, he tries to convince himself it's because she may have hinted in her letter that she would like to come back to Darlington Hall, but the more he thinks about it and gets more anxious as he gets closer, he realizes there's more to it. When they do finally meet, Miss Kenton tells him she will stay with her husband, because that's her place and now it is too late. And in that moment, Stevens actually admits feeling his heart breaking.
      To top it off, all this reminiscing and a few incidents that happened during the trip make Stevens finally see, that the one thing that was a comfort to him all these years, his being a great butler in a distinguished household, isn't true either. Lord Darlington was once an important person influencing the future fate of Europe but sadly, his influencing consisted in making friends with the Germans after the WW I., an English nobleman being generous to a defeated foe. But as it all turned out, that wasn't really the way to go. And now not only does Stevens regret his blind loyalty and never questioning his employer's motives, he can't even say he served someone who spread the good in the world, and he's finally left with a feeling that his life has been for nothing.

     Quite a depressing story, but an excellent one.

21. 12. 2010

Katie MacAlister - Sex, Lies, and Vampires

      Ano, jsem si vědomá toho, že je na obálce červený krajkový výstřih a v něm červená růže. A ano, je to přesně tak blbý jak to vypadá. Ale taky je to zábavný:) A navíc - ukazuje se, že upíři jsou z čech! Ačkoliv upřednostňují označení Moravian Dark Ones, TY very much.
     Autorka ve věnování říká, že tuhle knížku napsala na přání kamarádky, která jí dala seznam vlastností, jaké by měl hlavní hrdina upír mít, a podle toho to taky vypadá. Samozřejmě je to vysoký, silný, tmavý, brooding upír, ale taky je to ten nejzlejší ze všech, kterýho nesnášej i ostatní upíři a říkají mu The Betrayer. Oh, až na to, že jak se ukáže později, on za to vlastně vůbec nemůže a jeho strašlivá vina ho chudinku trhá na kusy atd. atd. A samozřejmě je to drsný drsňák, který by roztrhal na kusy kohokoliv, kdo by chtěl něco udělat jeho Beloved, kterážto se na něj musí vždycky vrhnout, nejprve ho silně rozptýlit a pak mu připomenout, že přece zachraňujou jeho duši, takže vražda je no go. Jasný, ne. A jmenuje se Adrian. (Nevím, jestli autorka nějak získala dojem, že před pár set lety ve slovanských končinách frčely jména končící na -an? Další upíři se jmenujou Christian, Damian a Sebastian. Akorát Saer nekončí na -an, ten si to asi nezasloužil, protože to je ten skutečnej bad guy.)
      Takže. Upírka Melissande si ze Států pozve do čr Nell Harris, údajně proto, aby se mrkla na nějaký brnění, čemuž historička Nell nemůže odolat. Jenže se ukáže, že to bylo spíš proto, že se Mel nějak domákla, že Nell je Charmer, což v podstatě znamená, že může kouzlit a odkouzlovat ochranný a posilující kouzla, a kouzlit a odkouzlovat kletby. Mel Nell potřebuje, protože jejího synovce Damiana drží zlý demon lord Asmodeus, a aby tý tragédie nebylo málo, předal ho Asmodeovi její vlastní bratr - Adrian. Druhý bratr - Saer - by šel Damiana zachránit, ale k tomu právě potřebujou Nell. Jenže. (Je to samý zvrat, co?) Nell zas tak moc kouzlit neumí, protože když to jednou zkoušela, zabila u toho svoji kámošku a málem si usmažila vlastní mozek. Od tý doby všechny kouzlící znalosti tak nějak vytěsnila, protože vážně netouží se zabít. (Takže se na ni její upír musí vždycky vrhnout a vysvětlit jí, že je úžasná a dokáže to.)
      Přece jenom ale uzná, že by Mel mohla aspoň trochu pomoct, když už jde o dítě, že jo. Takže se vydá krást nějaký mapky a prstýnky (do Drahanska castle:D), kde ji unese strašlivý Betrayer Adrian. Ten by totiž rád, aby z něj sejmula kletbu, kterou je připoutanej k Asmodeovi (čili to Asmodeus ho nutil dělat všechny ty zlý věci, jasný.) Během asi tak dne a půl zjistí Adrian s Nell, že jsou do sebe děsně zamilovaný (aby to bylo víc spicy, umí spolu komunikovat telepaticky a sdílet emoce and stuff) a co víc, že Nell je Adrianova Beloved. Každej upír má jednu Beloved a jenom když ji najde a provede s ní Joining rituál, může si tak vykoupit duši. Z Beloved to přitom udělá Immortal Beloved a milý upírek už navěky bude schopnej pít jenom její krev. Takže tak.
      Nell s Adrianem teda spolupracujou na tom, aby zachránili Damiana a zbavili se Asmodeuse a vyhnuli se cestou všem ostatním upírům, který netuší, že Adrian je ten hodný. Cestou na ně čeká spousta nástrah (jako třeba když potřebujou zajít za Adrianovou kamarádkou, která vede bordel pro poltergeisty a v celý budově je tam sex glamour, takže se musej zdržet a rozdat si to, což je fakt hrůza, protože vůbec nemaj čas), ale Nel je děsně super, takže přesvědčí Adriana, že neumře a tudíž Joining je dobrej nápad, přesvědčí ostatní upíry, že za všechno může Saer, spolu osvoboděj Damiana, u toho omylem oživěj pár mumií, který pak za Nell všude lezou a olizujou jí nohy,

("Hasi, they are not puppies, Adrian said as I spread out several sheets.
Of course they're not puppies. I never said they were puppies. Puppies are cute and adorable and have big eyes. My mummies are only cute and have no eyes.")

ukáže se, že Damian je Adrianův syn, a pak pravděpodobně všichni budou žít šťastně až dokud je někdo neprobodne.
      Vtipný na tom je to, jak třeba Adrian děsně dramaticky mění barvu očí a deklamuje You will fear me and obey me! a Nell mu na to odpoví, jak je trapný, že je normálka vidět v zrcadle, protože každej, kdo kouká na Buffy, ví, že to by upíři teda neměli. Nebo když se slezou mužní upíři a stěžujou si na to, že pro ně jejich hloupoučké americké Beloved vymýšlí stupidní jména jako třeba snugglypants...

Prostě normální moderní červená knihovna, ve který doktory a silné muže ze skotských vrchů nahradili démoni a upíři z čech, akorát o něco vtipnější. (Vypadá to, že Katie MacAlister už knížek o Dark Ones napsala asi 10, takže materiálu pro případ hluboké deprese je stále dost :D)

18. 12. 2010

Dan Simmons - Drood (Drood)


      O Dickensovi nám toho už napovídali tolik a tolik lidí se snažilo o něm něco povídat, že jsem si myslela že z něj bude těžko uvěřitelná postava, nebude zapadat do obrazu, který už člověk má v hlavě a to mě bude rušit. (Kdybych mluvila o FF, řekla bych že bude OOC.) (God bless zkratky, tak úsporně plné obsahu.) Ale jakmile jsem začala číst, bylo úplně jasný, že takovýhle Dickens byl, to dá rozum, a všechno to krásně ladí a zapadá. (Vzpoměla jsem si na Sapkowského a jeho kdo chce historii, když máme příběhy? Amen, brother.)
      Btw, měl by být zákon na to, že se knížky o osmi set stránkách nesmí vydávat jako paperbacky.

       Celou knížku vypráví - vlastně sepisuje - Wilkie Collins, Dickensův přítel, a pokrývá 5 let od Staplehurts incident, nehody, při který Dickens málem umřel až do dne, kdy opravdu umřel, přesně 5 let nato. Wilkie to píše pod podmínkou, že to bude vydáno minimálně 125 let po jeho smrti (čili zhruba teď), takže se v textu často obrací na Dear Reader from the distant future.

       Všechno začne, když po Staplehurt incident Dickens Wilkiemu vypráví o podivném člověku, kterého tam viděl - o Droodovi. V kápi, bez nosu a očních víček, s podivným přízvukem, nikdo jiný si nepamatuje, že by tam někdo takový byl... To samozřejmě Dickense ohromně zajímá a rozhodne se, že Drooda vypátrá a Wilkie mu s tím pomůže. Tak Wilkie že OK, protože si říká, že Dickens je očividně ještě v šoku. To vyústí ve strašidelnej výlet do londýnskýho podzemí - Undertown - kde Drood podle všeho vládne jakýmusi kultu, který vyznává starý egyptský bohy a ovládá mesmerism a další hrůzyplné síly. V Undertown se na chvíli rozdělí a Dickens pak vypráví, že se tam dostal do Droodova chrámu a že to bylo velmi terrible and stuff. Wilkie takovejm kravinám samozřejmě nevěří, každej ví, že Dickens je hypnotizováním posedlej odjakživa a že má hyperaktivní představivost.
      Jenže pak Dickens začne pravidelně mizet kamsi do podzemí a za Wilkiem přijde bývalý detektiv Fields, který se snaží Drooda chytit už kdovíkolik let a je přesvědčený, že Dickens se s ním schází. Wilkie se s Fieldsem dohodne, že mu bude dodávat informace o Dickensovi (ačkoliv na Drooda pořád nevěří), když mu Fields na oplátku bude říkat co zjistil zase on (především o Dickensově milence), a taky když mu každý čtvrtek poskytne ochranářské služby jednoho velmi urostlého detektiva Hatcheryho. Wilkie totiž trpí děsnou bolestí od svého rheumatical gout a jednou týdně chodí do opiovýho doupěte utišit svou bolest a ta část města je celkem nebezpečná. (Po zbytek týdne pije ohromný množství laudana a píchá si morfium...)
      Wilkie taky už od dětství vídá Other Wilkie a nějakou hnilobnou zelenou paní a má z nich obou děsnou hrůzu. Samozřejmě jeho konzumace opia týhle vrozený paranoie moc nepomáhá. Zelená paní straší na schodišti a chce ho zabít a postupem času ji začne slyšet i služebnictvo a celý schodiště se musí neprodyšně uzavřít. Zato Other Wilkie se většinou objevuje jen v pracovně a někdy, když se Wilkie ráno probudí, tam najde poračování kížky, kterou právě píše, ale napsaný rukou Other Wilkieho. Wilkie má hrůzu z toho, že jednoho dne Other Wilkie jeho život převezme úplně.
       Následuje spousta komplikovaných a tajemných událostí, za kterých všech není jasný kdo z nich je teda blázen a jestli Drood vážně existuje. Co Wilkieho přesvědčí je, když si jednoho dne v klidu leží v opiovým doupěti a najednou ho odtamtud někdo unese hluboko do katakomb a tam se odehraje terrible a painful rituál, při kterým Drood strčí Wilkiemu do hlavy egyptskýho skaraba a tím si ho označí jako svého sluhu a zapisovatele. Řekne mu, že původně chtěl po Dickensovi, aby sepsal veškerá tajemství jeho egyptskýho kultu, bohy, rituály and all, ale že Dickens vzdoroval a podařilo se mu využít jedný escape clause, která se týká obětování nevinnýho člověka. Takže si našel jinýho slavnýho spisovatele, Wilkieho. Wilkie se ráno probudí ztracenej v katakombách a když se mu čirou náhodou povede najít cestu ven, najde tam Hatcheryho, který na něj jako vždycky čeká, ale tentokrát se střevama všude kolem. Pochopitelně je z toho dost vykolejenej (a skarab prohrabávající se mozkem vyžaduje hodně zvýšenou dávku opia) a už s Dickensem nejsou takový kamarádi jako dřív. Wilkiemu se teď po nocích zdá o egyptských rituálech a Other Wilkie to všechno sepisuje.
      Jako pomstu za Hatcheryho smrt naplánuje detektiv Fields a kopa dalších ex-nebo-mimo-službu policajtů velkej zátah na Undertown. Wilkieho donutěj jít s nima, když už to tam zná. Tak se to nějak semele, že jeden z detektivů Wilkieho musí omráčit a Wilkie se pak probudí doma až za pár dní a zjistí, že Fields je mrtvý. Podle oficiálních zpráv normální smrt doma. Když ještě jednou na výročí Staplehurst incident najde u sebe v knihovně Dickense, Drooda a Other Wilkieho, už začne seriously freak out. Všechno to opium mu leze na mozek. Pomalu začne Dickense nenávidět, za to že ho do toho zatáhl, že někoho zabil a hodil tak skaraba na Wilkieho, ale hlavně neskutečně žárlí, protože ačkoliv si to nepřizná, ví, že nikdy nemá šanci dosáhnout Dickensových spisovatelských kvalit.
     Tou dobou už je Dickens hodně nemocnej a všechny ty autorský čtení, který pořádá, tomu moc nepomáhají. Wilkie si usmyslí, že musí Dickense zabít dřív, než umře, a jeho tělo rozpustit v jámě s vápnem a kosti ukrýt v katakombách, protože neche aby byl Dickens pohřbený ve Westminster Abbey a všemi ohromně uctíván, to prostě nemůže dovolit. Navíc Dickens začal psát další knížku a ta se jmenuje Mystery od Edwin Drood. Wilkiemu je samozřejmě úplně jasný, že když Dickens takhle veřejně použije Droodovo jméno, stane se něco strašnýho. A vůbec, kromě Drooda je celý Mystery chytře a důkladně propletený s tím, co se posledních pár let dělo. Pár dní před tím, než má Wilkie v plánu Dickense zabít, mu Charles řekne, že tehdy po Staplehurst incident Wilkieho v rámci výzkumu pro Mystery zhypnotizoval a pak mu vyprávěl vymyšlenou historku o Droodovi. Chtěl vidět, jak silný efekt může mít kombinace hypnózy, dobré představivosti a spousty opia. Dickens Wilkieho prosí, aby se nechal ještě jednou zhypnotizovat, aby ho z toho přeludu mohl dostat, protože to, co mu udělal je fakt hrozný a nečekal, že by to mělo až takovej efekt. Nato Wilkie, to jsou kecy, ale nechám se zhypnotizovat, pokud za dva dny v noci přijdeš úplně sám úplně tajně ke katedrále. Dickensovi muselo bejt jasný, co má Wilkie v plánu, ale souhlasil.
      Bohužel, den před tím, než se měli sejít, měl infarkt a přesně na pátý výročí Staplehurst incident umřel. Samozřejmě ho pohřbili ve Westminster Abbey. Co dál - Wilkie žil ještě dalších 19 let a celou tu dobu trpěl neuvěřitelným bolestma, jak se mu skarab prohrabával mozkem a psal čím dál tím horší knížky. Těsně před smrtí dopsal tyhle memoáry a přiznal si konečně, že Dickens byl jedinej člověk, kterýho kdy vážně miloval, jakkoliv na něj žárlil.

      Samozřejmě kromě hlavní zápletky je tam spousta věcí o tom, co Wilkie a Dickens psali, jak a s kým žili, jak Wilkie zavraždil svoji služebnou a provdal svoji milenku za násilnickýho instalatéra, jak Dickens na čteních předváděl vraždu Nancy... děje se tam toho vážně dost. Podle mě bylo úplně úžasný, jak Simmons propojil různý události z Wilkieho a Dickensova skutečnýho života, z nedokončený knížky Mystery of Edwin Drood i teorie o tom, jak mělo Mystery vlastně dopadnout, a vytvořil z toho skvělej příběh, o jejich životě a vzniku Mystery a Wilkieho představě o vzniku Mystery.

15. 12. 2010

Charles Dickens - The Mystery of Edwin Drood (Záhada Edwina Drooda)

      Ano, opět Dickens, a aniž by mě k tomu někdo nutil. Hlavně proto, že čtu Simmonsovu knížku Drood (coming soon!) a taky proto, že tohle Mystery má spoustu zajímavých a vtipných postav, což u Dickense není zas tak překvapivý, ale taky je to krátký (no, je toho jenom půlka), má to celkem spád a místo palčivých sociálních otázek v metropoli se zabývá psychologií vraha na malém městě, což už u Dickense lehce překvapivý je. Někteří dokonce říkají, že by se to vůbec nemělo počítat do kánonu dickensovský literatury, protože je to jen výplod umírajícího mozku, ten poslední záblesk...

      Příběh se odehrává v katedrálním městečku Cloisterham (velmi evidentně Rochester). (Podle předmluvy je dost neobvyklý i tohle, aby tolik postav bylo církevních a navíc aby to byly ty kladný postavy. Well, I wouldn't know. Což mi připomíná, ten pán, co napsal předmluvu, v ní taky tvrdí, že Dickens je very clumsy contriver of plots, které slouží jen jako prostředek... cítím jisté zadostiučinění.)
      Takže, Cloisterham. Máme tu Johna Jaspera, který je choirmaster v katedrále (a vyučuje Rosu hudbu) a (possibly) the bad guy příběhu, ale hlavně milující (velmi) strýček Edwina Drooda. Edwin v Cloisterhamu nebydlí, ale jezdí tam za strejdou a za svou snoubenkou Rosou Bud (neboli Rosebud, neboli Pussy), se kterou jsou zasnoubený už odjakživa. Všichni rodiče jich obou jsou už mrtví, takže si Edwin s Rosou nechtěj přiznat, že jim to spolu nijak moc nejde a hodlají vyplnit přání rodičů. Rosin guardian Mr Grewgious je roztomilý chlapík, který každou chvíli opakuje, že je very Angular man a že byl born a chip. O Rosu se stará skvěle.
      V tradici podivných postav je tu Durdles, který tesá náhrobky a všeobecně se stará o katedrální katakomby. Je neustále ožralej, ale má podivnou schopnost zaťukáním na stěnu zjistit, jestli je za ní někdo pohřbenej, kolik jich tam je a jakou mají rakev. A hlavně má u sebe na dvorku lime pit, ve který se příhodně rozpustí víceméně všechno, co do ní člověk hodí. Durdles zaměstnává kluka, Deputy, kterej každej večer přijde a hází po Durdlesovi šutry tak dlouho, dokud ho nedonutí jít domů.
      Jeden z klaďasů příběhu je Mr. Crisparkle, minor canon katedrály, který k sobě vezme Helenu a Nevilla Landlessovy, aby je učil. Helena a Neville jsou z Ceylonu a lehce savage. Samozřejmě, Neville se okamžitě zamiluje do Rosy a štve ho, jak se k ní Edwin chová. Edwinovi se líbí Helena a štve ho, jak se k němu Neville chová. To vyústí v trochu násilnou hádku, po který už kromě Heleny a Crisparkla Nevillovi nikdo nedůvěřuje.
      Objevuje se tam ještě několik zajímavých postav, ale těžko říct nakolik důležitý by bývaly byly pro zápletku. Princess Puffer vede opium den, kam si Jasper chodí dáchnout, Mr Bazzard je Grewgiousův clerk, po kterém se toho nesmí moc chtít, protože napsal drama a tudíž by se mu nějaký požadavky nemusely moc líbit, a Dick Datchery je cizinec, který ke konci přijede do Cloisterhamu a nenápadně se zajímá o Jaspera. O tom, kdo to je a co tam dělá, se dodnes vedou dalekosáhlé diskuze.

      Před Vánocema, chvíli před tím, než se mají Edwin a Rosa brát, jim Grewgious oběma promluví do duše, jakože ať si dobře rozmslej, co vážně chtěj, a mladý pár se teda konečně rozejde a je jim hned líp. Jenom si to oznámení nechají na po Vánocích, aby všem nekazili svátky. A protože městečko touží po klidu a míru, dohodne se, že na Štědrý den budou Edwin i Neville večeřet u Jaspera a udobří se. Neville se tajně rozhodl, že hned ráno pak odejde na dvoutýdenní tůru, protože už ho štve jak na něj v Cloisterhamu všichni koukaj a taky aby náhodou nepotkal Edwina s Rosou a zase něco neprovedl.
      Ráno Edwin není k nalezení. Podezřívá se samozřejmě Neville.

      A pak už se rozbíhají různý pochybnosti a machinace. Když se Jasper dozví, že se Edwin s Rosou rozešli, na chvíli se zhroutí. Jasper totiž Rosu madly miluje a Rosa má z něj hrůzu, jak ji pořád sleduje hladovým pohledem. Pár měsíců po Edwinově zmizení se Jasper vydá za Rosou a vyzná jí lásku a nezapomene dodat, že pokud na něj nebude náležitě milá, provede něco moc ošklivýho Nevillovi. Rosa zdrhne do Londýna za Grewgiousem (a vypadá to, že se tam zamiluje do osmahlého silného ex-námořníka, který by ji určitě ochránil) a tam celý gang klaďasů plánuje, co teď.
      No a tady knížka končí. Nejrozšířenější názor je, že Edwina zabil Jasper a nejspíš ho hodil do lime pit, ale těžko říct co a jak a kdo na to přijde.

10. 12. 2010

Tom Stoppard - Rosencrantz and Guildenstern Are Dead (Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi)

      Díky Jay za doporučení týhle knížky, který se nějak povedlo úplně uniknout mojí pozornosti. Doporučila mi ji s tím, že jde o velmi vtipnou záležitost. Mně to přišlo spíš velmi chytře depresivní, ale pořád super.
      Je to celkem krátká (asi 85) absurdní existenciální hra, která se pravděpodobně nebude zdát zas tak moc chytrá/zajímavá tomu, kdo nezná Hamleta, ale to je snad jasný... Ros a Guil se najednou ocitli na cestě do Dánska, neví moc jak ani proč, jen mají jakousi vágní představu toho, že byli povoláni. Nejsou si ani úplně jistí který je který. Jejich dialogy (tedy víceméně celá hra) jsou super, protože jsou plný takových věcí jako No point in looking at a gift horse till you see the whites of its eyes, etcetera. Absurd wordplay!
      Ros a Guil tráví většinu času tím, že se snaží zjistit, co se to vlastně děje. Sem tam se potkají s ostatními postavami z Hamleta - což jsou tedy ty scény, ve kterých se v Hamletovi vyskytují - a pak, zatímco další Hamlet akce probíhá bez nich, se poflakují na místě a nevědí co by měli dělat teď. (Přeci jenom neexistujou žádný stage directions pro postavy, který nejsou zrovna na scéně...) Z jejich silně neinformovaného a pointless repetitive debatám nakloněného pohledu je to všechno velice matoucí.
      Samozřejmě cestou do Dánska potkají Tragedians, (a hádají se s nimi o tom, jaká by měla být smrt, ta opravdová a ta jevištní) odmítnou nabídku pornografického dramatu complete with audience participation, a pokračujou dál. V Elsinore jsou na chvíli šťastní, že jim někdo řekl, co mají dělat (zjistit, jestli je afflicted a glean what afflicts him), ale dlouho jim to nevydrží, protože Hamlet je odbude hláškou o jižním větru a zdrhne. Ros a Guil ho samozřemě nejdou hledat, protože zatímco budou jinde, mohl by on přijít sem, a protože vlastně nevědí, kde je jih a protože to stejně nemá cenu... a tak. Takže tam sedí a jsou čím dál tím zmatenější, když tam kolem každou chvíli proběhne nějaká z postav a jim to bez kontextu nedává smysl.
      Sledují rehearsal Tragedians, kteří jim tam v rychlosti mime stylem převypráví celý příběh, včetně Rosovy a Guilovy smrti. Herci, kteří je představují, jsou dokonce oblečení stejně jako oni, ale chudáci Ros a Guil, uvěznění ve svém dramatu, nemají šanci a nic jim nedojde (hm... ve hře o hře, ve který je hra o oný hře, je hra o původní hře... nebo tak nějak. To je hodně meta.)
      Povede se jim tam nějak přečkat nutnou dobu a pak jsou naložený na loď do Anglie. Tam se strachujou, co budou dělat až předají Hamleta a dopis, aby tam náhodou nebyly nějaký loose ends, a jestli vůbec je nějaká Anglie. Hamlet jim samozřemě pláchne a Ros a Guil otevřou dotyčný dopis a zjistí, že mají být zabiti. Co je na tom nevíc štve je, že se jim nikdo neobtěžoval vysvětlit proč a že fakt, že jsou Ros a Guil je zjevně enough... Stejně s tím nemůžou nic udělat, protože už jsou na lodi, takže nakonec rezignujou, blackout. Následuje poslední scéna hry - zároveň poslední scéna z Hamleta - ve který posel z Anglie přijede oznámit, že Rosencrantz a Guildenstern jsou teda mrtvi, ale nikoho to nezajímá, protože většina castu Hamleta je už samozřemě taky mrtvá.

      Našla jsem si i film stejného jména z roku 1990 (což zdůrazňuju protože se mi málem povedlo stáhnout film z roku 2007, ten se ovšem jmenuje Rosencrantz and Guildenstern Are Undead) s Gary Oldmanam a Timem Rothem, který je prý super, tak se kouknu a uvidím, co uvidím.

5. 12. 2010

Comte de Lautréamont (Isidore Lucien Ducasse) - Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

      Knížka, do který jsem se zamilovala. Dobře, to ne, ale fascinuje mě. Poezie v próze, Baudelaira připomínající taky tím, že se zabývá zlem a odpornostma, který popisuje tak, až to zní krásně. A to všechno v surrealistickým stylu a zabývající se otázkama vrozenýho zla v lidech a vztahem Boha ke svým výtvorům.

      (Nenašla jsem na netu obrázek konkrétního vydání, které mi milostivě zapůjčila knihovna útrl a na jehož ujetej obal jsem si zvykla, takže sem nebudu dávat žádnej. However, docela výstižný mi přijdou třeba některý ilustrace na dA.)

     Je to ještě zvláštnější tím, že Ducassovi bylo teprve 23, když to napsal. Ačkoliv, na druhou stranu, krátce potom bez velký slávy umřel a jakmile Zpěvy teprve asi o 50 let později objevili surrealisti, okamžitě ho povýšili mezi poètes maudits a na geniálního předchůdce surrealismu. Takže geniální dílo zamlada a pak rychlá smrt jsou vlastně celkem norma.
      Četla jsem na internetu takový úžasný shrnutí toho, co se děje ve kterém ze šesti zpěvů (tady), ale já osobně mezi jednotlivými oddíly takový rozdíly nevidím a působí to na mě jako stále gradující příběh. No, teda gradující střípky příběhů a úvah. Hlavní postava, Maldoror, je ztělesnění zla. Je to člověk, ale je přesvědčený, že se už narodil zlý, a nenávidí lidstvo a distancuje se od nich, odmítá, že by s ním měl něco společného. Vztah s Bohem je trochu komplikovanější. Maldoror uznává, že Bůh je všemocný a otázka není, jestli stvořil lidstvo a všechno to ostatní, ale jestli by jim měl vládnout, zasahovat do života, a jestli je toho vůbec schopný. Maldoror požaduje, aby ho Bůh zkrátka ze svý péče vynechal a nechal ho žít, ale to Bůh že ne, takže spolu bojujou.
      Nutno říct, že v průběhu knížky člověk začne cítit k Maldororovi i určitý sympatie (nebo teda aspoň já), což ostatně on sám očekává a snaží se o to, jak vysvětluje v částech kdy se obrací ke čtenáři. Maldoror si dělá co chce, zabíjí jak na běžícím pásu, ale v nečekanejch momentech projevuje soucit. Zato Bůh je zobrazenej jako celkem monstrum; jí lidi, který předtím nechává plavat v bazénku u svých nohou a trochu madly se tam rozkřikuje, že s těma, koho stvořil, si může dělat co chce. Na jiným místě třeba zase sleze na zem, zajde si do bordelu a brutálně tam umučí jednoho mladíčka. Maldororovi to pak vypráví vlas, který tam Bůh ztratil. (Mimochodem, to je vážně dobrá strofa).
     Kromě případů, kdy proti sobě stojí Maldoror a Bůh jsou tam i strofy víceméně čistě filozoficky-spekulativní, ve kterých se Maldoror hodně obrací na čtenáře. A pak tam jsou strofy popisující různý příhody z Maldororova života. Jak už bylo řečeno, je to dost surrealistický, čili se tam vyskytují takový příběhy, jako třeba o tom, jak Maldoror seděl 1500 let na místě a co se zabydlelo ve který části jeho těla, nebo příběh, ve kterým se zamiloval do žralokyně (?) a ona do něj, protože tehdy oba poprvý spatřili někoho stejně zlýho/divokýho, jako jsou oni sami. Nebo příběh o tom, jak se Maldoror vyspal se vší a založil tak plemeno, který jednoho dne sežere celý lidstvo. A tak.
      Všeobecně je to velice alegorický, takže se ve většině příběhů vyskytujou zvířata, nebo se postavy proměňujou ve zvířata, nebo jsou ve zvířata proměněný za trest... a čím podivnější zvíře, tím líp. (Tak jsem se třeba naučila dva francouzský výrazy pro Zákožku svrabovou. Zjistila jsem, co je to vikuňa. A můj mozek byl nucen představit si kraba o velikosti vikuni (-y? -ě? vim já) jedoucího na bujném koni...) Mám dojem, že podle Ducasse čím podivnější zvíře či zoologický/botanický výraz, tím lepší. A asi věděl co dělá: Sur ma nuque, comme sur un fumier, pousse un énorme champignon, aux pédoncules ombellifères. Jakkoliv nemám ponětí, co znamená pédoncules ombellifères, už jenom ten zvuk mi připadá hnusnej a hrozivej. (OK, teď už vím co to je, ale když jsem to tam viděla poprvý...)
      Taky je tam pár příběhů, který jsou vyloženě répugnant, ale přesto jsou úžasný. (Já nevím, je to tou francouzštinou? Potřebuju vidět překlad...) Třeba část, kde Maldoror zabije mladýho kluka, načež se klukovi rodiče žalem zabijou. Popis toho, jak je úžasný pít v noci krev malejch vystrašenejch dětí a ochutnávat jejich slzy. (Samozřejmě, že dětí. Jejich slzy jsou lepší, protože dítě ještě nikdy nezradilo...) Nebo vyprávění, jak znásilnil mladou holku a pak příkázal buldokovi aby ji dorazil. Místo toho si buldok říká proč bych to dělal a rozdá si to s ní taky. Tak si pak Maldoror říká, hele, ona je ještě pořád naživu, není to super, vytáhne nožík a vytahá z ní všechny možný orgány...

       Maldoror se vyžívá v neuvěřitelně dlouhých souvětích a zabábuškovaných vedlejších větách. (Dokonce tam někde poznamenává, že jestli ty věty připadaj čtenáři moc dlouhý, má smůlu, protože on je zkrátka tak chytrej.) (Vzhledem k tomu, jak dlouhý věty používá, je pak ke konci čtvrtýho zpěvu strofa o Falmerovi, kamarádovi, kterýho kdysi měl a zabil, celkem šok. Kraťoučký, opakující se věty, z toho půlka z nich s vykřičníkama a půlka nedokončená. Ta náhlá změna vážně dělá dojem. Maldoror a výčitky svědomí? Vypadá to, že měl toho blonďatýho klučinu asi vážně rád. Nic jinýho se tam o Falmerovi ovšem neříká...)


      V šestém zpěvu, vyvrcholení celého příběhu, si Maldoror vyhlídne mladýho kluka, Mervyna, kterýho to doma moc nebaví a nechá se snadno přesvědčit, že ho Maldoror miluje a že by s ním měl utéct. Dají si rande na mostě, kde Maldoror kluka sebere, hodí do pytle a chvíli s ním mlátí o zábradlí a pak dá pytel nějakejm lidem s tím, že je v něm prašivej pes a ať ho umlátí. Naštěstí lidem to přijde divný a pytel otevřou a najdou polámanýho, ale živýho Marvyna. Stejně ale Mervyn nemá šanci. Nakonec ho Maldoror přiváže na provaz, stoupne si na nějakou věž a ten provaz hoodně roztočí. (Jestli jsem teda tu divnou scénu dobře pochopila.) Mervyna přijde zachránit Bůh v podobě nosorožce, ale Maldoror ho střelí, nosorožec umře, Bůh teda vyleze z nosorožcova těla a zabalí to. Roztočenýho Mervyna pak Maldoror pustí a milý Mervyn se o kus dál rozplácne o střechu Panthéonu. The end.

       Ještě si musím přečíst jeho Poésies, což jsou fragmenty plánovaný druhý knihy, která se měla pro změnu zabývat dobrem a dolňovat tak Maldorora. Údajně se to prodávalo tak, že každý sám rozhodl, kolik za to zaplatí. Mluvil někdo o předbíhání doby?


      Ukázka, jedna z těch částí, kvůli kterým se to tenkrát zdráhali vydávat a Ducasse musel zajít za vydavatelem, kterej si troufnul na Baudelaira, aby vůbec měl nějakou šanci:
Jeune fille, tu n’es pas un ange, et tu deviendras, en somme, comme les autres femmes. Non, non, je t’en supplie ; ne reparais plus devant mes sourcils froncés et louches. Dans un moment d’égarement, je pourrais te prendre les bras, les tordre comme un linge lavé dont on exprime l’eau, ou les casser avec fracas, comme deux branches sèches, et te les faire ensuite manger, en employant la force. Je pourrais, en prenant ta tête entre mes mains, d’un air caressant et doux, enfoncer mes doigts avides dans les lobes de ton cerveau innocent, pour en extraire, le sourire aux lèvres, une graisse efficace qui lave mes yeux, endoloris par l’insomnie éternelle de la vie. Je pourrais, cousant tes paupières avec une aiguille, te priver du spectacle de l’univers, et te mettre dans l’impossibilité de trouver ton chemin ; ce n’est pas moi qui te servirai de guide. Je pourrais, soulevant ton corps vierge avec un bras de fer, te saisir par les jambes, te faire rouler autour de moi, comme une fronde, concentrer mes forces en décrivant la dernière circonférence, et te lancer contre la muraille.