Mike Atherton - Opening Up

      Here's another one for my howzat tag, an autobiography of Mike Atherton, the former England cricket team captain. Feel free to scroll on.
      Athers' autobiography maybe isn't all an autobiography should be, or at least I certainly wouldn't make that claim, but it definitely is just what you'd expect a famous sportsman's autobiography to be. Well, what you'd expect it to be if you're a sensible person and don't care about when and with whom he slept or what does his gardener like for dinner on Sundays. (Yes, I still haven't forgotten how rubbish you were, last biography I read.)
      The book is simple, honest, on topic. And with lots of pictures. Although if I formed my opinion on the basis of the book only, I would maybe imagine a slightly different person. But just you turn on Sky when a Test is scheduled to start and there he is, interviewing the skippers at the toss, part of the media he apparently hated so much in his time as captain. From the book he comes across as quite a cool, logic person, someone who keeps to himself and is prone to over-analyze his own performance. On TV though, he seems quite cheery and somehow more present. But I can see how not having that responsibility and difficult decisions to make would make you more carefree and make it easier to laugh when questioning those who have that responsibility now.
      The book briefly recounts Athers' childhood and introduction to the game through the university team and then concentrates on his time in the England and Lancashire teams in the 90s. Obviously, the players he talks about don't play anymore but a lot of them now work as coaches or commentators and it's interesting to try and connect the players he describes with the people now passing judgment over a cake on TMS.
      What I also found interesting was reading about his take on the dirt-in-pocket-gate or problems Atherton had to face as captain when dealing with the selectors. It's hard for me to even imagine a time without central contracts and the selection being such a mess. (Actually, that's not true. I can imagine the selection being a mess. Hello, Australia!)
      Of course, who knows how truthful this all is. And I always get suspicious - who really remembers things in this much detail? Things from 20 years ago? Even with a diary.
      Overall I'd say that the book has some interesting bits, well paints some players' portraits and quirks and doesn't get overly nostalgic, which is good. But at times, it can also get a little dull, simply chronologically describing the events. Like ball-by-ball coverage - informative, but you wouldn't want a whole book of it, right?
      But then again, I generally only stomach (auto)biographies in small, infrequent doses...

Jane Smiley - A Thousand Acres (Tisíc akrů)

Rose left me with a riddle I have not yet resolved: how we judge those that hurt us and show no remorse.      Indeed.

      This year's Birth Year Reading Challenge is going well! A Thousand Acres surprised me by being much more than I expected. Although really, I should've been prepared. There were hints. Like the Pulitzer prize. Or it being advertised as King Lear in Iowa. (I read King Lear a few years ago and since then successfully forgot what it's about. Shameful, I know, but at least I didn't quite expect the turns A Thousand Acres takes.)

      A girly detour: I should also admit that I made one serious mistake, otherwise I might've enjoyed the book even more. When the character of Jess Clark was introduced,  I decided it could be interesting to look up who played him in the movie based on Jane Smiley's book. I should never have opened google that day. Because that man, who comes and changes everything, who is so handsome and manly and seduces women and whatnot, is played by... click if you really want to know, stay away if you prefer that gorgeous man you dreamed up.

     Right from the start, one of the most important characters in the book is the land itself, those thousand acres, the kingdom of the farming family. And the king in his domain decides to sign the land over to his three daughters.  The middle one, Rose, together with her husband, is delighted with this move. Ginny,   the eldest daughter and the narrator of the story, is a bit more reluctant but as always sides with her sister and goes along with the plan, as does her husband. It's the youngest daughter, Caroline, who steps up and says she isn't sure it's the best idea. But she's also the only one who doesn't live on the farm anymore and  being a lawyer, doesn't have any intention to. In reaction to this, her father completely removes her name from all the paperwork with the attitude You don't want it, okay, you don't get it.
      The girls' relationship with their father is a complicated one and the two elder daughters tend to do what their father wants, because that's the simplest way to keep him happy. In their world, the farm and the family are everything and keeping their father happy is paramount to keeping the family together.
      This is a family drama but I think the characters' motivation is very well explained. The central fight to save the farm is surrounded by lots of smaller stories (well, smaller... I guess that depends on how much you like farms), all the characters go through personal problems that I believe help them to rethink their priorities and capabilities and in this way define the outcome of the whole story. Among other things, there's adultery (multiple), some proving one's worth, some maiming and even some dying. Well, Shakespeare.
      What I certainly didn't expect was the revelation that both Ginny and Rose had been used by their father when they were young. Ginny made herself forget all that but Rose brings those memories back to convince Ginny it's finally time to fight back when their father behaves more and more... irregularly. What makes this even worse is the fact that Caroline doesn't know any of that and thinks her older sisters (who have brought Caroline up and shielded her from their father) are only after the property.
      I won't go into all the details of the plot because what I think makes this book so good is the pacing of the narration and the way the land is omnipresent behind every decision made. (Also, you all probably have a pretty good idea what's going on because unlike me, you remember King Lear...) When I was reading it, I understood the motivations, felt transported to this to me strange vast country where everything depends on the land and the impression you make, scandals are kept hidden and a confident face is shown to the neighbours. I understand, but still would rather scream it out at the crossroad so that everybody could hear  than undergo all this. Hopefully.

     To sum it up, this book definitely deserved its Pulitzer...

Susanna Clarke - Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (The Ladies of Grace Adieu and Other Stories)

      - Dámy z Grace Adieu
      - Na Vilným veršku
      - Paní Mabbová
      - Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň
      - Pan Simonelli aneb Elfí vdovec
      - Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most
      - Nestvůry ve výšivkách
      - John Uskglass a cumbrijský rytíř

      Tuhle knížku jsem si půjčila v podstatě jenom proto, že se mi líbila Jonathan Strange a pan Norrell, takže když jsem ji potkala v knihovně, přihodila jsem ji na hromadu už vybranejch knížek. (Půjčovat si knížky po hromadách je zábava. Člověk si je pak může rozložit na posteli a prohlížet si obaly, číst bláboly na zadní straně a rozmýšlet se, na kterou má chuť.) Musím ale říct, že zas takovej zázrak to není, na to jak byla propagovaná - a zjevně i úspěšná - když vyšla.
      Na začátku je falešná předmluva (Je pro tohle nějakej literární výraz? Určitě jo.) od jakéhosi profesora z ústavu, který zkoumá elfy, podle který je celá knížka sbírka příběhů a pověstí a vůbec folkloru/komerce bez literárních kvalit založený na folkloru, který pojí dohromady to, že se zabývají Férií, elfy, nebo vývojem magie v Británii. No a ten pán nekecá, většina příběhů je napsaná takovým jednoduchým stylem, v jednom případě i nepříjemně idiotským nespisovným stylem. Autenticita sama. To všechno určitě chce nějakej ten skill, ale po chvilce mě to začalo celkem nudit.

      Dámy z Grace Adieu nejvíc spojuje tuhle sbírku se světem knížky Jonathan Strange a pan Norrell, a to dokonce tak, že  v ní pan Strange vystupuje. Přijede i se svým povýšeným a moderním mužským přístupem k magii do jedný vesnice, kde čirou náhodou žijou tři dámy zběhlý právě ve starý, přírodnější magii krále Havrana, a ty ukážou Jonathanovi zač je toho loket a že s holkama se musí počítat.
      Na Vilným Veršku mě odrazuje svým stylem (to je samý ďouče a ďála a pánoj a poudal) a ani námětem mě moc neuchvátila, neboť je to jenom převyprávění pohádky o Tom Tit Totovi (u nás myslim Rumplcimprcampr, ne?), akorátže TTT je permoník z Férie. Hm.
      Paní Mabbová je zajímavější, o holce, která se po návštěvě nemocný kamarádky vrátí domů a zjistí, že jí nápadníka přebrala jakási paní Mabbová. A okolnosti jsou nanejvýš podezřelé... Než dívenka získá milého nazpět, dojde k několika střetům s paní Mabbovou, očividně elfkou, ačkoliv se vlastně nikdy nepotkají. Jejich souboje probíhají spíš jako by si holka šlehla a měla na tripu sen o boji s motýlkama a sousedi ji pak nacházej v lese a myslej, že je šílená. Zábava.
      Vévoda z Wellingtonu si musí kvůli vesničanům co nemaj rádi autority zajít pro koně do Férie. Potká tam holku, a co ona vyšije na ubrus, to se stane. Duke je ale hlavička a vyšije si tam, že jde v klidu domů, a taky že jo. Duke je pašák.
     Pan Simonelli aneb Elfí vdovec je asi nejdelší příběh z celý knížky a nejspíš i nejzajímavější. Simonelli nastoupí na faře v zapadlý vesnici, poblíž který žije bohatej elf, kterej si dělá co chce, čili unáší holky a tak. Simonelli to netuší a jde do jeho domu pomáhat s porodem. Když poznamená, že tam maj ohromnej bordel, elfímu chlápkovi to hned přijde divný, poněvadž to má samozřejmě začarovaný aby to vypadalo jako krásnej palác. Nakonec se ukáže, že Simonelli je napůl elf a elfího chlápka zabije a happy end. Ale je tam všechno - tajemnej dům, únos, mnohonásobný zásnuby, pronásledovní, vraždy, utajený příbuzný... paráda.
      Tom Brightwind má zase bezva dům, jehož každý dveře vedou do jiný části světa, aby se mu líp cestovalo. Taky má asi milion dětí, který se nehorázně nuděj. A taky má kamaráda, člověka, kterýho doprovází na pracovní cestu. Když projížděj městekem Thoresby, Tom Brightwind tam za noc postaví most. Nečekaně.
       Nestvůry ve výšivkách je povídka o jedný královně, kterou druhá královna uvěznila, a o tom, jak se ta první snaží tu druhou zabít smrtícím vyšíváním, kteroužto techniku odkoukala od jedný elfí dámy, která se směje jak naposled, tak nejlíp.
       A nakonec John Uskglass je vlastně jenom jiný jméno pro krále Havrana a tohle je klasickej příběh o tom, jak chudý uhlíř nakonec vyzraje nad samotným Uskglassem a dosáhne tak spravedlnosti, když mu Havran zabije prase a rozbije živobytí.

Marcus Berkmann - Rain Men

      So here's another one I'll be writing in English, this time simply because I wouldn't know how to write certain things in Czech. Literally. There just isn't the necessary terminology and I really don't feel like inventing one. It's a book about cricket, one of the things that prompted the formulation of my Theory of Layers and Unexpected Revelations(c), keep checking your favourite bookshop.
      Rain Men is mainly about village cricket as it's played, as opposed to idyllic images that keep appearing in British ads, and about what it means to be a cricket fan. And it's really funny, too. My favourite is the chapter on why cricket would make a perfect fundamentalist religion. Here, have an extract:

Why do you like cricket?
It is a question that arises time and time again. Non-believers cannot understand how anyone could allow themselves to fall under the spell of a mere game, and such an intrinsically silly one at that. Their sneers and contempt, not to mention their endless satirical use of the phrase ‘bowling a maiden over’, can undermine the most robust of personalities. What they don’t understand is that we know it’s stupid, but England are 82 for 4, for Christ’s sake. Which, needless to say, answers all their questions in full.
(…)
Cricket leaves no room for doubt. Its superiority as a sport is manifest. If the heathens cannot accept this, they cannot really argue if we have them horribly put to death.

       Marcus Berkmann describes how as a kid he had to hide his faith and pretend to like football to fit in. He later realized he wasn't alone and could openly profess his preferences in public, yet for some reason, they still wouldn't let him into any team just because he lacked any talent whatsoever. He therefore decided to start his own team, the Captain Scott Invitation XI and in this book now describes a typical year of such a team.
       It starts with the torture of the winter months when you can spend endless hours watching England lose every Test they play (the book was written in 95) or be denied TV or TMS and spend  days going about your business while constantly thinking about what the score is. Then the spring starts and you practice your cover drive with a ruler in front of the mirror and wait for the season to start. And then spend the summer playing with people who hate each other, cheat and insist on giving people out lbw when the ball pitches outside leg. You play in matches where neither side really cares about the opposition but everyone wants to have a better average than his teammates.
      Berkmann even includes an A-Z of Scott Batsmanship, a classification of the types of bowlers you might encounter in village cricket and a drinking game based on how much you screwed up on tour. A serious business, this.
      He notes how hard is the life of a cricket fan who has his head stuffed with cricket facts but remembers nothing from the textbooks they present him with at school. The sad thing is, I probably shouldn't be sitting here, thinking I know, right?! (Shut up, of course I know what Bradman's batting average is, everybody knows that.) Well, at least now England are actually winning Tests. And they stopped selecting batsmen with large bottoms. (He said it, not me!)
      And because this really isn't one of the books easy to summarize and its main strength is in the style and humour, have another - slightly longer because I like it and, frankly, because I can - snippet instead of me praising it some more:

Captaincy is a subtle art, requiring tactical insight, management skills, a firm chin, endless patience and a powerful set of lungs. Many hundreds of books have been written on the subject. Sometimes I feel as though I have read them all. Perhaps the best and certainly the most authoritative is Mike Brearley's The Art of Captaincy, mainly because when Brearley wrote it, he had skilfully fostered a reputation for having the largest brain in the world. It may be cleverer to be thought clever than to be clever, and to be thought as clever as Brearley is very clever indeed. But as his book shows, Brearley onle knew half of it. He was a superb test captain, undoubtedly, with a deep understanding of the way people tick, and an instinctive knowlegde of how to get the best of an unlikely raw material. But when did he ever have to collect tea money? When did he ever have to go to the opposition's skipper and say, 'Er, look, I'm terribly sorry, but we seem to have an extra man by mistake. Would it be all right if we played twelve-a-side?'
      For it is out here, in the uncompromising world of 'friendly' cricket, that a captain really earns his spurs. Anyone can marshall the world's best cricketers into a series-winning fighting force. But I can't imagine that Michael Atherton has ever had to ring around all his friends on the morning of a Test match because Graeme Hick has been told by his wife that he has to put up some shelves.
      The perfect illustration of this disparity is the phenomenon of 'stonedrift'. It has different names in different teams, but whatever it is called, stonedrift makes the life of every captain at village level a waking hell. In our team it was named after Paul Stone, an early stalwart and a master of the practice. You would ask him to field at cover point. Off he would trot, smiling and eager to please (thoroughly nice fellow, Paul, always smiling and eager to please). Ten minutes later you would glance over to cover point, expecting to see Paul Stone, hoping to see Paul Stone, sometimes praying to see Paul Stone. But at cover point, there was an uncanny absence of Paul Stones. Not one Paul Stone was there to be seen. Sometimes he had drifted off to the third-man boundary, sometimes to short mid-off. Invariably he had completely forgotten where he was supposed to be. Once he made it as far as square leg. But he would still be smiling - and so were the batsmen, as they clumped every ball through the convenient hole in the field. Paul Stone drifted off completely a few years ago, but his legacy remains. Some fielders stonedrift with astounding skill and timing, often disappearing from the allotted position only seconds before the batsman offers them an easy catch there. Sometimes they move closer to someone to have a chat. Or perhaps there is a left-hander in and they can't remember where they have to go. Some fielders can only remember two positions, one for each end, and when you want them to be in different places for each batsman, a form of intellectual short-circuit takes place and they wander around like long-stay mental hospital patients recently released into the community. And yet in our team many stonedrifters have been playing cricket regularly for fifteen years. When you try to move them back to the position you first put them in, they look utterly dumbfounded, and sometimes throw up their arms in despair, as if to say that you really should make up your mind. In fact, you already have made up your mind - to absentmindedly stab them with your fork during the tea interval.

Steph Swainston - Novodobý svět (Modern World)

      Jakožto taktní lidé budeme teď ignorovat skutečnost, že tohle je můj první post po ani nevím jak dlouhý době a půjdem rovnou k věci, ano? Dík.
      Po víc než roce tedy třetí díl série Hradební Mýty! Ačkoliv podle medailonku na konci knihy to vypadá, že se chystají nějaký prequely, takže není všemu Hmyzu konec.
      Kvůli týhle knížce budu asi muset vrátit odznak klubu sofistikovaných čtenářů, protože se ukázalo, že vzhledem k tomu, že třetí díl byl zábavný, druhý díl mě opravdu nebavil jen proto, že mě neskutečně štvala jedna z hlavních postava ne kvůli upadajícímu standardu. Jasný, známkou dobře napsaný knížky je, když v nás dovede vyvolat tak intenzivní emoce k fiktivní postavě, bla bla bla, pravda ale prostě je, že přes všechny kvality autorčina stylu mi to znechutila jen ta pitomá Námořnice Ata. Dosti však osobních výlevů.
      Asi není nutný popisovat hlavní postavy nebo o jakej svět se jedná, protože jestli nekoho zajímá 3. díl, pravděpodobně ho už zajímaly i první dva a je v obraze. Takže. Novodobý svět se odehrává asi o pět let později a po tom, co se v prvním díle řešil Hmyz a Jantova Závislost a ve druhým Ostrov Tris a Intriky Ohledně Nesmrtelnosti, se třetí díl zabývá hlavně Hmyzem a Kyan, dcerou Bleska Raroha. Tentokrát jde o to, že Architektka Kruhu vymyslela báječnej plán jak dobýt zpátky území okupovaný Hmyzem. (Už jenom z použití slova báječnej je všem jasný, že to bude epic fail, co?) Ten nemá rád vodu, takže postavila obří přehradu, která Hmyz vytlačila o kus dál a zažene je ještě dálejš až ji na ně Architektka vyleje.
      Bohužel se ukázalo, že Hmyz má námitky jenom proti tekoucí vodě, případně slaný vodě. Když se jim nabídlo takový krásný jezero, přihasil si to novej super lítající Hmyz, ve vzduchu se spářil a nakladl do vody miliony vajíček. (A taky do tý vody naházel spoustu nahnilejch mrtvol jako sváču...) Jupí.
      Vývoj událostí vyvolal všeobecnou paniku, kterou ještě podpořilo to, že sám Císař povolal všechny vojska země a vyjel v jejich čele na frontu. Přičemž se říká, že Císař Hrad opustí buď až se vrátí Bůh, nebo až nastane konec světa. (Později se ukázalo, že pravděpodobně kecaj jak dotyčné pověsti, tak sám Císař.) Plán přehradu co nejrychleji vypustit zněl docela rozumně, ale samozřejmě ho překazily Hmyzí larvy, který se v hojném počtu právě včas vyrojily z jezera a zdecimovaly vojsko. Nakonec se Architektce podařilo přehradu zbořit, ale sama se u toho musela obětovat. Kromě ní umřeli v bojích i další čtyři Nesmrtelní. (Pokaždý, když čtu větu Kruh se roztrhl, je to stejně špatný.) Čili okamžitá Hmyzí hrozba zažehnána, ale vzhledem k počtu mrtvých bych řekla, že Říše už toho má tak akorát dost.
      Druhá část příběhu se týká Kyan, která se objevila už v minulém díle. Od tý doby ovšem už trochu vyrostla a sedmnáctiletou lehce rozmazlenou slečnu teď přestal bavit komfort, ve kterým ji tatínek vychovává. To se rozhodla řešit tak, že uteče do toho nejšpinavějšího města v zemi, kde si nabrnkne pár vojáků a bude chlastat a fetovat. Logika.
      Jant ji letí na Bleskovu žádost hledat a přiletí právě včas, aby ji našel předávkovanou. Podaří se mu ji ještě oživit, i když kvůli tomu musí do Přesunu (Ne za pomoci drog, donese ho tam ženská složená z červů, co jste si mysleli, Jant je čistej!) a potom sbalí zbytek drogy co ležel vedle Kyan. (Přece jste nevěřili, že by odolal? Ačkoliv si to teď začal místo píchání mixovat do pití.) Pošle ji pak za tátou k přehradě, protože tou dobou ještě nikdo netuší, co se tam stane. Když potom všechen ten zmatek začne, Kyan se chová jako kráva a dokonce Vyzve Bleska na souboj o jeho místo v Kruhu. Císař Výzvu odloží na dobu po skončení boje a poněvadž mají Kyan už všichni plný zuby, po zbytek doby je zamčená v jedný z věží a akorát Jant jí tam nosí dopisy. (A ve slabý chvilce už z těch tajnejch schůzek málem i něco bylo, ale lámající se přehrada a všeobecná potopa to překazily. Ale to všechno ještě přijde, pamatujte na má slova. Ne že by Jant někdy opustil svoji manželku, to ne. No nic.)
      Jako vyvrcholení všeho co se dělo v jeho soukromým životě (ta blbka Vlaštovka, Rytmus by věděl jak na ni), s Císařem, s dcerou a světem vůbec, si Blesk nakonec uvědomil, že už po nesmrtelnosti netouží a při Výzvě, kterou všichni považovali za formalitu (přece jenom je Blesk nejlepší už 1400 let a Kyan je 17), naschvál prohrál. Kdoví jestli se Kyan v Kruhu vůbec udrží nebo jestli ji hned někdo zase porazí, ale rozhodně to změní vztahy s tátou.
       Další díly se sice mají odehrávat dějově dřív, ale doufám že potom zas budou nějaký v týhle linii, protože s každým dílem se Císař ukazuje o trochu víc jako Oh Wait Vlastně Celkem Bad Guy a já se těšim na okamžik, kdy nastolí všeobacnej evil teror...

Frédéric Beigbeder - 99 franků (99 francs)

      K týhle knížce sem postnu to, co jsem právě poslala profesorce na literaturu jako záznam z četby. A to 1) protože I'm not even bovvered napsat znova ještě něco dalšího a 2) jakožto nezapomenutelný důkaz, že jsem vážně byla schopná stisknout enter když v příloze bylo něco, co obsahuje mimo jiné třeba spekulace o metaforičnosti zájmen a o vzestupu médií u nás po roce 89, nebo třeba taky tuhle větu: konečné přetížení přehršlem reklam vedoucí až k výbuchu televizoru a zatmívačce do ticha.
Přesně tak. Takže... take it away

      Kniha 99 franků je inzerovaná jako autobiografický román z prostředí reklamních agentur a potvrzuje to i naprostý začátek knihy (velmi výmluvný, pravděpodobně moje oblíbená část knihy), ve kterém se nám protagonista jménem Octave Parrango představuje jako někdo, koho bychom měli nesnášet, a kdo nesnáší sám sebe. Prohlašuje, že tuto knihu píše proto, aby dostal vyhazov z práce a získal tak odstupné, o které by přišel, kdyby výpověď podal sám. Pokud můžu za pomoci rychlého internetového průzkumu soudit, tak kniha 99 franků takto skutečně vznikla, ale samotný příběh není až tak úplně autobiografický, spíš z autorova života čerpá inspiraci.
      Jestliže Octavovým cílem bylo čtenáře znechutit, u mě se mu to podařilo. Není to zrovna hrdina, kterého by si lidé zamilovali. Říká, že sám sebe nesnáší a je zhrozený tím, jakou moc mají v našem světě lidé jako on. Ovšem kromě jeho role v reklamním průmyslu je Octave také velmi sebestředný a nedospělý, a navíc s drogovou závislostí. Je to člověk, který opustil svoji přítelkyni v okamžiku, kdy mu řekla, že čekají dítě. Myslím, že spousta lidí by neměla problém s tím, vytvořit si na Octava negativní názor, a ani by jim nemusel říkat, kde pracuje.
      Otázkou samozřejmě je, nakolik za jeho názory a charakter může prostředí, ve kterém se pohybuje. Jak nám vysvětluje, reklamní agentura je svět lidí, jejichž pracovní náplní je způsobovat závist, bolest a nespokojenost. A být za to královsky placeni.
      Nejsem si úplně jistá, nakolik je pro Octava jeho knižní projekt pokáním za to, co dělá. Říká, že by rád dostal vyhazov, ale místo toho přijme povýšení. Dělá si celý den poznámky ke své knize, ale zároveň se účastní divokých večírků a velkou zakázku pak vyřeší  scénářem vymyšleným během minuty. Jestli by se poté, co by konečně opustil místo v reklamní agentuře, jeho život změnil k lepšímu, nebo jestli by mu životní styl přicházející s tak velkým platem a tak volnou pracovní dobou chyběl, by možná mohlo ukázat, nakolik Octava skutečně ovlivňovalo prostředí. Na rozdíl od autora se ovšem Octavovi nic takového nepodaří, protože ještě než stihne svou knihu dokončit, je zatčen za vraždu - výsledek jednoho večírku na natáčení nové reklamy.
      Pokud jde o „odhalení“ nešvarů reklamního průmyslu, neudělalo na mě 99 franků tak silný, senzační dojem, jak se mi zdá, že možná mělo v úmyslu. Částečně by to mohlo být také tím, že tato knížka původně vyšla již v roce 2000 a od té doby jsme si již zvykli, že nás média bombardují nekonečnými cenzacemi, aférami a spiknutími, takže už jsme v tomhle ohledu trochu otupělí. Tento efekt by možná u nás mohl být ještě silnější než ve Francii, protože tady byl vzestup bulvárních deníků a bombastických reportáží mnohem náhlejší.
Dnes, když mi Octave svěřuje, že zubní pasta vlastně nemá žádný účinek, nebo že existují nepropíchnutelné pneumatiky, ale nikdo je nechce vyrábět, a to pouze za účelem zisku, nejsem šokovaná. Pokud mě moderní média něco naučila, pak za prvé ničemu nevěřit a o takových senzačních prohlášeních automaticky pochybovat, a za druhé nebýt překvapená, i kdyby se ukázalo, že je to skutečně pravda, protože takových odhalení už jsme viděli dost a dost.
      Líbí se mi, jak si autor pohrál se strukturou knihy. Jeho román je rozdělený do několika částí nazvaných podle osobních zájmen, od „já“ až po „oni“, a podle nich se mění i perspektiva vyprávění příběhu. Kromě metaforického významu pro příběh samotný – ke konci knihy Octave prohlašuje, že už by chtěl „přestat časovat slovesa a stát se infinitivem“ – mi prostřídání všech osob připadá jako zajímavý nápad, hra s jazykem. Jako jediné negativum takového přístupu se mi zdá to, že někdy může vést k menšímu zmatku. Například u části „oni“ je třeba číst pozorně, protože tady se střídá „oni“ s „on“ a já jsem se několikrát vracela zpět, abych se ujistila o kom je řeč.
       Každá část je také zakončená scénářem fiktivní reklamy. Ty jsou samy o sobě zábavné, ale taky připomínájí přerušování filmů reklamami v televizi. Když už kniha o reklamním průmyslu, tak i s jeho možná nejnesnášenější částí! A na úplný závěr už se čtenáři nedostane další reklamy, ale tirády všemožných reklamních sloganů. To mi na uzavření celého příběhu přišlo příhodné, trochu jako konečné přetížení přehršlem reklam vedoucí až k výbuchu televizoru a zatmívačce do ticha.
      Celkově mi 99 franků připadalo jako lehká četba, kteá mě bavila díky rychlému iroénickému stylu vyprávění, ale zanechala ve mně pocit, že jsem možná zmeškala hlavní poselství velé knihy, když po jejím přečtení nemám vztek na reklamní průmysl a konzumní společnost.

Noelle Oxenhandler - Rok přání (The Wishing Year)

      Další velký úspěch našeho čtenářského klubu, toto. Ten tag "epic fail" je plně zasloužený. Ale zas na druhou stranu nám to dovoluje říkat, že máme otevřenou mysl a dali jsme tomu šanci. Ale jinak jsme se shodli, že nejlepší část týhle knížky je jméno autorky, které Eygam převádí jako Vánočka Volozvladačová a já dávám přednost verzi Vánočka Omakávačka Volů. Ať tak či tak, má to holka dobrý.
      Mám dojem že za všechno mluví už ta hláška na obalu: Dům, muž, má duše... Deník splněné touhy. Vážně je to tak špatný jak by se podle toho zdálo. Rok přání se snaží tvářit jako popis jednoho roku v Noellině životě, který by mohl inspirovat někoho dalšího, ale ve skutečnosti je to jeden dlouhej motivační blábol. Autorka na začátku prohlašuje, že byla skeptik a nevěřila v sílu přání, ale rozhodla se tomu dát šanci, protože její život byl stejně natolik shit, že horší už to být stejně nemohlo. Mimochodem hlavní důvod, proč byl její život shit byl ten, že se jí rozpadla duchovní komunita (rozuměj buddhistické centrum), a ta se zase rozpadla proto, že si to tam každej rozdával s každým. Ale o tom psst, to není příliš motivační.
      Takže Noelle si pod vlivem své šílené kamarádky Carole (která si oholila hlavu, vzala si sama sebe a pak rozdávala kartičky s požadavky na ideálního chlapa) začne přát věci systematicky, ne jen tak náhodně. A přeje si samozřejmě dům, muže a duchovní uzdravení. Teda až po tom, co kdovíkolik stránek kecá o tom, že se neodvažuje a že je potřeba nejdřív si projít něčím špatným, aby se pak dalo očekávat něco dobrýho. Noelle si tedy vytvoří svatyni - ptačí klec - která symbolizuje přání uzdravit svoji duši, pod postel strčí seznam věcí, jaký má mít její novej chlap, a intenzivně si přeje mít dům.
      Nebudu to prodlužovat, samozřejmě tohle všechno v průběhu roku získá a navíc si zajede na Havaj a usmíří dlouho rozhádaný rodiny a sežene matce barák a kdovíco všechno ještě. Yay for Noelle. Většina knížky ovšem sestává z toho, že uvažuje nad tím, co řekli mniši na téma štěstí, nebo jestli je vážně košer přát si zároveň něco duchovního a něco materialistickýho. A když už fakt neví, nakoupí si kotel motivačních knížek silně podobnejch tý, kterou sama píše, všechny je přečte a vybere si tu, která se jí líbí nejvíc. A pak prohlásí, že ta má bezpochyby pravdu a v té se popisuje ten správný způsob jak si přát. A když je zrovna naladěná na to duchovno, tak uvažuje nad tím, jestli ji víc ovlivnily její židovský kořeny, křesťanství, nebo buddhismus.
      Nejsvětlejším momentem knihy byl vtip, ve kterým si chlap místo manželky přeje o 30 let mladší ženskou a víla udělá cink a chlap je o 30 let starší. Ponaučení: všechny kouzelný víly jsou ženský.
      Nejhorším dnem naopak bylo, když mluvili basically o space star ordering a mysleli to smrtelně vážně.
      Doporučení na závěr: Nikdy, ale vážně nikdy od Vánočky nic nečtěte. A pokud si něco přejete, bacha ať to zformulujete do věty o osmi slovech.

J. M. G. Le Clézio - Lullaby (Lullaby)

obal stejně impresionistickej jako vnitřek

      Tuhle jsem popadla protože Le Clézio je na seznamu doporučený literatury a taky proto, že v knihovně od něj měli na výběr jenom knížku o druhý světový nebo tuhle. Wiki řadí Lullaby mezí knížky pro děti, ale mě to tak ani nepřišlo. (Jako dítě by mě to nekonečně nudilo.) Spíš mi to přijde podobnýho druhu jako Malý princ, čili záměrně naivní, jednoduše napsaná knížka, která ale pro děti není. Ok, Lullaby je podstatně jednodušší než Malý princ, ale stejně.
      Je to příběh o holce neurčitého věku - no, určitě aspoň druhej stupeň, vzhledem k fyzice o který přemýšlí, ale díky právě tý naivnosti celýho vyprávění a tomu, že se vyhýbá všemu, co se týká reálnýho života, se zdá mladší - která se jednoho dne rozhodne, že už se jí nechce chodit do školy. Místo toho se radši prochází po krásných plážích pod krásným modrým nebem a leze po útesech ke krásnýmu opuštěnýmu domečku. Jen letmo je naznačeno, že její otec je kdesi v Íránu a její matka měla nějakou nehodu, kvůli který je teď pořád něčím nadopovaná a dcery si nevšímá. Vypadá to, že nejbližší přítel, kterýho tu má, je její učitel fyziky, pan Filippi.
      Takže místo do školy chodí na procházky a nejprv objeví opuštěný domek v řeckém stylu, potom potká nějakýho malýho kluka a společně pálej tatínkovy dopisy a malujou obrázky a koukaj na moře. Leze an skály každý den a sedí tam a kouká na moře, a tak nějak se spojuje s okolní přírodou, rozplývá se v ní a vymýšlí u toho přírodní zákony moře a slunce.
      Potom jednou leze po útesech dál a jednoho dne doleze až k čemusi co vypadá jako kamenný divadlo, ale tam potká nějakýho bláznivýho podivína, lekne se ho a uteče. Není přesně jasný jakou dobu takhle strávila, ale nějakou chvíli asi jo, protože musela falšovat dopisy a telefonáty do školy o tom, že je děsně nemocná. Po setkání s divným chlápkem se každopádně vrátí do školy, ale nejde na hodinu, jen tvrdí, že chce mluvit s panem Filippim. Místo toho ji šoupnou k ředitelce, která zmateně poslouchá její vyprávění o krásách moře a fyzikálních vlastnostech horizontu a pak na ni hystericky vyjede, že má kluka. Holka pohrozí, že když ji ředitelka nenechá na pokoji, nikdy už se do žádný školy nevrátí, a jde si pokecat s panem Filippim, který ji přivítá, poví jí, že je rád, že je zpátky, a že si můžou popovídat o moři, protože to on taky rád. The end.
      Většinu knížky zabírají popisy moře a slunce a krajiny a větru, a hlavní postava je tam spíš jako prostředník, jenom sedí a tohle všechno vnímá a nechává sebou protékat. Lullaby se zabývá spíš svým vnitřním životem a pocitama, to co se děje okolo skoro nezmiňuje, ačkoliv je toho očividně docela dost. Nejsem si úplně jistá, co má znamenat ta dějová linie, ale přijde mi, že děti by to asi taky moc neocenily. Neříkám, že je to špatný, rozhodně se mi teď stýská po moři... jen to není něco, co by mi moc utkvělo v paměti.

Bernard-Marie Koltès - La nuit juste avant les forêts (Tu noc těsně před lesy)

      Tak jsem jela v tramvaji a četla Koltèse, koukla z okýnka a zahlídla obchod s oblečením a nad ním nápis SALE, SALE! Moje první myšlenka byla proč to všem říkáte, vždyť si to pak nikdo nebude chtít koupit ale to mi pak přišlo divný a napadlo mě, že je to asi nějakej výkřik brojící proti konzumnímu materialismu, namířený na každou dámu, která by se odvážila pod jeho odsuzujícím tónem projít do obchodu. O pár sekund později mi došlo, že sice čtu francouzskou knížku, ale jsem v českým hlavním městě, takže očividně musím přemýšlet v anglických pojmech. Hotovej Babylon...
      Ale anekdot dosti, tuhle jsem si ze všech Koltèsových knížek půjčila proto, že mi bylo sympatický, že je to mezi všema těma dramatama jedno, který ani jako divadelní hra nevypadá. Je to totiž jeden dlouhej monolog, dokonce celý jenom jedna dlouhá věta, přes šedesát stránek.
      Ačkoliv by úplně ideální nejspíš bylo jít se na to podívat, a pokud tahle možnost není tak aspoň přečíst si to najednou, tak jak to plyne a pokračuje - ani tam není moc míst, kde by se dalo inteligentně zastavit - stejně jsem se jednou za pár stránek zastavila a listovala chvíli Robertem, protože koncentrace VULG. a FAM. z pařížských předměstí na stránce je tady mimořádně vysoká. (Slovníkový vysvětlivky vulgarismů mi vždycky přijdou divný. Ale najdou se i vtipnosti, zvlášť v Robertovi, který pro ilustraci používá skutečný věty z korpusu francouzskýho umění. Tak jsem například u slovesa bander narazila na definici être en érection a příklad Quand je pense à Fernande Je bande, je bande - by yours truly Georges Brassens.) Na to, kolik jich tam bylo, mi ty VULG. nijak nevadily, pravděpodobně proto, že ve francouzštině zní hezky skoro cokoliv a člověk taky pro to nemá vyvinutej takovej cit, že jo. Kdyby to bylo v češtině, asi by mi to připadalo zbytečně zbavený veškerý poetiky a moc by se mi to nelíbilo.
      Jde o monolog adresovaný nějakýmu klučíkovi, kterýho mluvčí potkal někde na rohu v hnusný ulici v deštivej den a snaží se ho zadržet, mít nějakou společnost, možná sehnat ubytování na noc. Během svýho nesourodýho projevu semele spoustu věcí, od svýho nápadu na ochranu míň agresivních obyvatel předměstí, přes problémy s přistěhovalcema, sháněním práce a bláznivejma prostitutkama, až po vznešenější témata života, vesmíru a vůbec. No, vesmír tam nefiguruje, ale chápete.
      Protože je to jedna dlouhá věta a směsice věcí, který samy o sobě možná moc neříkaj, ale spíš dohromady dávaj nějakej obrázek, těžko se to popisuje. Takže mám dojem, že sem prostě hodím dvě pasáže, který se mi líbily a je to. Přijde mi to celkem reprezentativní.
     
...je suis fait pour la défense, et alors là, je me donnerai à plein, je serai celui qui exécute, dans mon syndicat international pour la défense des loulous pas bien forts, fils directs de leur mère, aux allures de jules pleins de nerfs, qui les roulent et qui tournent, tout seuls, en pleine nuit, au risque d'attraper les maladies possibles - et c'est bien là que, moi, je vois l'inutilité de vos mères, regarde l'inutilité de ta mère : elle te donne un système nerveux, et puis après te lâche, à n'importe quel carrefour, sous une saloperie de pluie, pas solide, sans méfiance, car je vois bien que tu ne te méfies pas, tout petit et nerveux que tu est, tu ne te méfies pas, pourtant n'imagine pas que les salauds ne sont pas là, qu'ils ne s'occupent pas de toi, moi, je sais qu'on les frôle, et tout à l'heure, moi-même, je me suis cassé la gueule, j'ai failli me faire avoir, sans méfiance comme toi, alors maintenant, je les vois partout, ils sont là, ils nous touchent, les pires des salauds que tu peux imaginer et qui nous font la vie qu'on a...


...comment avoir une idée sur quelqu'un sans avoir baisé avec elle? cent mille ans avec elle sans baiser, et tu ne sais toujours rien, que les grandes phrases qui te rendent dingue, qu'est-ce que tu connais d'elle avec les grandes phrases, si tu ne sais pas comment elle bouge, comment elle respire, si elle parle et fait des histoires, ou si, au contraire tu lui plais vraiment bien, et qu'elle ne dit rien, se retient, garde tout en secret juste pour toi et pour elle, qu'est-ce qu'on connaît de quelqu'un si on ne sait pas comment elle respire après avoir baisé, si elle garde les yeux ouverts ou fermés, si on n'écoute pas, longtemps, le bruit et le temps qu'elle met pour une respiration, où elle pose son visage et comment il est maintenant, plus le temps est long où elle respire et que tu l'écoutes, sans bouger, respirer, plus tu connais tout d'elle...

Iain Banks - The Crow Road (Vraní ulice)

      Let me say right at the beginning that this book is amazing and I'll try not to repeat it too often. My love affair with Iain Banks' books continues to grow.

      As always, I'm finding it difficult to write something coherent about a book I like. (Mocking things is so much easier.) Well, The Crow Road is a family saga of sorts. At the same time, it's a mystery novel and it's about personal beliefs and it's full of inordinate drinking and Scottish landscape and accent. What is The Crow Road about? “Death, Sex, Faith, cars, Scotland, and drink” – Banks quoted in “Ian Banks and the Fiction Factory”. Well, the author knows best, I suppose.

      It deals with two generations of the McHoans, the Urvills, and some Watts.  More specifically, Prentice McHoan, the first person narrator of the most of the book, and his brothers James and Lewis, and their father Kenneth McHoan and his siblings Fiona, Rory and Hamish. Prentice's aunt Fiona married Fergus Urvill. That's probably enough of the genealogy. But it's important.

      The succession of deaths starts right at the beginning, with the sentence “It was the day my grandmother exploded.” Prentice comes home to attend his grandmother's funeral and from there, things only get worse for him for some time. One of his best friends dies in a road accident and the girl he's madly in love with marries his older brother. 

      ( At least, I thought brightly, she was here alone. For the last two years that I'd been worshipping Verity from afar she'd been going out with a gorm-free creature called Rodney Ritchie; his parents owned Ritchie's Reliable Removals in Edinburgh and were keen on alliteration. My father had met them once and coined a new collective noun: an embarrassment of Ritchies.)

He feels the need for some higher meaning in things and discussing religion with his rationalist father only leads to a dispute they never manage to settle. With an utter irony so typical for this book, Prentice's father Kenneth gets struck by lightning while climbing a church.

       (Dad drained his glass and put it down on the glass-topped table between us. 'Feel sorry for yourself because your friend's dead if you want, Prentice,' he said, suddenly calm and sober. 'But don't try to dignify it with what's supposed to be metaphysical angst; it's also known as superstitious shit, and you weren't brought up to speak that language.')

      Between all this madness, Prentice is obsessed with his uncle Rory's unfinished work. Uncle Rory's been missing for about ten years now and nobody knows whether he's dead or alive. He was a writer and was working on something big before he disappeared. Prentice gets his hands on some of Rory's notes (some from aunt Janice, Rory's ex-girlfriend, when he sleeps with her, (no, really) and some from his father's desk) and together with something his friend Ashley told him, he pieces together what it was Rory was writing and suspects Fergus Urvill killed him.

      Fergus' marriage wasn't that happy and one day he saw his wife with another man (one of the Watts). Some time after that, he crashed their car and killed his wife. It's hard to say whether he planned this or reacted on the spur of the moment, but Rory found out and probably confronted Fergus with his suspicions because he wanted to use this story for his literary project. And Fregus killed Rory and threw his body in a loch. Fergus didn't admit anything when Prentice came to him, but the following night, Prentice was attacked. The mysterious intruder didn't succeed in stealing Rory's notes and a few days after that, Fergus Urvill killed himself.

      That's the mystery plot, but I'd say the overall story of the McHoan family is more important here. Apart from current events we're also treated to some flashbacks to Prentice's childhood and also to Kenneth's childhood. We see the relationships in the family and in Prentice's circle of friends develop, and Prentice come to his senses and realize his love for Ashley. The descriptions of Scottish landscape are beautiful. Prentice's student life is... well, what you'd expect, a lot of sex, drink and drugs and talk about the Gulf war. Despite the number of deaths, the book is also quite funny, in that real-life way when absurd things happen at the wrong time.

      So like I said, not many coherent thoughts this time, only that The Crow Road is brilliant (oh, away the crow road = being dead) and definitely worth a read. And that so far, the Birth Year Reading Challenge is going much better than last year.

Marie Darrieussecq - Prasečiny (Les Truismes)

     Takže až do přečtení téhle knihy jsem stále měla vágní důvěru v doporučení své profesorky, přinejmenším co se literárních otázek týče. Ehm. Minulá hodina byla o moderní frankofonní erotické literatuře a byli jsme ujištěni, že probírané knihy stále mají jakési literární kvality, které je odlišují od odpadu a porna. Tak jsem si řekla, že bych měla i z týhle kategorie přidat alespoň jednu knížku na seznam četby a premisa Triusmes zněla celkem zábavně. Pravda, nabarvit tu knížku na růžovo a nazvat ji Prasečiny asi nebylo nejchytřejší, ale už si zvykám výstřelky českých nakladatelů celkem ignorovat.
      Každopádně, premisa je ve výsledku to jediný potenciálně zajímavý, protože pokud se provedení týče, i většina fanfic co jsem četla je třikrát lepší. Ponechám stranou záležitosti překladu (a že toho bylo dost, a paní profesorka to do knížky všechno laskavě vyznačila, takže mi to nemohlo uniknout) (ano, půjčila jsem si její výtisk). Vlastně radši ponechám stranou i knížku samotnou, protože si ani nejsem jistá, co vlastně kritizovat. Libo úryvek?

Hledala jsem tedy práci. Absolvovala jsem nejrůznější pohovory, ale nic z toho nebylo, a to až do té chvíle, než jsem sama podala žádost, pokud si dobře vzpomínám, jedné velké společnosti zabývající se prodejem kosmetických výrobků. Ředitel společnosti si mě posadil na kolena a začal mi ohmatávat pravé prso, jehož skvělá pružnost ho zjevně uspokojovala. V té době ovšem všichni muži tvrdili, že jsem mimořádně pružná.

      A to je teprve relativně normální začátek. Ale selhává to podle mě jak jako literatura, tak jako erotika, který tam ostatně moc není a později už žádná whatsoever.
      Tahle dáma si najde práci v "kosmetickým salónu", což znamená že je z ní šlapka, co to maskuje jako testování kosmetiky a masáže. Začne si všímat, že se jí mění tělo, že přibírá a má víc zvířecí instinkty. Časem je to horší a horší a přistihne se, že třeba jí kytky a podobný věci. Přestane o sebe pečovat a dostane vyhazov a pak nějakou dobu žije tak, že se válí v bahně pod lavičkou. Až nějak opožděně mi došlo, že tou dobou je z ní už prase, lépe řečeno svině. Nějak mi unikl ten moment, kdy se to stalo, ale tak to možná byl umělecký záměr. Dotyčná má dobrý období a horší období, někdy je schopná se zvednout na dvě nohy a jít mezi lidi, jindy ani náhodou. Nikdy jí zdá se nedojde, co se děje, a že by v těch proměnách mohl být nějakej cyklus nebo systém, dokud není seznámena s vlkodlakem. Ten jí řekne, že se to dá vůlí do jistý míry ovládat a ačkoliv se to holka nikdy moc nenaučí, zamilujou se do sebe a žijou si celkem šťastně. To je pravděpodobně ta nejzajímavější část knihy, kdy se snaží oba vést nějakej společnej život a zároveň se schovávat. (Vlkodlak každej úplněk potřebuje někoho zabít a svini zase hledá matka, která se doslechla, že si dceruškal nabrnkla bohatýho chlapa.) Nakonec se jim to stejně nepodaří a vlkodlaka zabijou, načež se svině vydá za mámou, aby se jí teda zeptala jak to je. Když si pak dává šlofíka u mamky ve vepříně, matinka zavolá řezníka, což holce konečně otevře oči a zdrhne. No a od té doby žije s ostatníma prasatama v lese a má se dobře, akorát se občas vhodí koukat na telku, když ji bukvice přestanou bavit.
      Vynechala jsem v popisu celkem velkou část, ale ta je jenom o tom, jak chudinka nechápe co se s ní děje a špinavá se potácí městem sem a tam a různý chlapi si z ní dělaj atrakci, takže nic moc zábava. předpokládám, že v tom měla někde být schovaná hluboká morální zprává, jakože z ní mohla být svobodná žena až když byla mimo dosah vlivu mužů a když přijala své animální instinkty nebo tak něco, ale pravda je, že člověk tak žasne nad jednotlivýma větama, že hlubší význam nemá žádnou šanci se z těch hlubin prodrat někam výš. Třeba:

      Zbraně sice nenašli, ale zabili lidi před vchodem, a mě sebrali, protože jsem se protivila dobrým mravům. A to jsem měla papíry v naprostém pořádku! Když jsem ty lidi viděla umírat, zapůsobilo to na mě: začala jsem vyrážet výkřiky, které mi vycházely z útrob, jako když mi umřely ty dětičky. Policisté mi chtěli dát pár facek, měli oči navrch hlavy.

      Ehm. Takže tak. Ještě že to má ejnom 140 stránek a zvládla jsem to přečíst během cesty domů aniž  by se mi dostalo moc zmatených/znechucených pohledů.

Peter Anghelides & Stephen Cole - The Ancestor Cell (BBC836)

      (Jenom v DW se člověk může dočíst nějakou tak super větu jako tohle:

      'Timon set the bottle down on the desk, between two neat piles of reports. It bobbed about a little before it decided which parts of itself existed at the same point in time as the desk.')

      Číst knížku zprostřed série nikdy není dobrej nápad a obzvlášť to platí pro věci, kde se dějová linie šmodrchá cestováním časem a alternativníma realitama. A úplně obzvlášť o těch dílech, který jsou o kultu, jehož jedinej životní cíl je vytvořit co nejvíc paradoxů a všechno ještě zkomplikovat. Ale je to Doctor Who novel, kterou jsem náhodně našla ve výprodeji v Luxoru, a tím se to ospravedlňuje.
      Jakožto pokus o určitý časový umístění: The Ancestor Cell je z řady o Eight, současný Companions jsou Fitz a Compassion (sort of), a interweby mi říkaj, že to je poslední z delší dějový linie o The War.
      Dost věcí je nutný si domyslet za pochdu, protože se to vysvětlovalo v předchozích dílech, ale asi takhle - Doktor teď cestuje v Tardis jménem Compassion, což dřív byla holka jménem Tobin (neptejte se), protože o svoji Tardis nějak přišel.  Fitz Kreiner zase není původní Fitz, ale Doktor nějak vytvořil Fitzovi nový tělo a vožil do něj jeho vědomí. Co se stalo původnímu Fitzovi je těžko říct, ale evidentně se k němu Dotor tehdy nemohl dostat a zachránit ho a Fitz někde zůstal a čekal a čekal a ono nic.
      Na začátku knížky zrovna Team Tardis utíká před Time Lordama. Compassion je totiž vyspělejší model než jakej mají na Gallifrey a proto ji chtějí - potřebujou podle ní vypěstovat novou generaci lodí v rámci příprav na Válku s Nepřítelem. (Nikdo neví kdo nepřítel vlastně je, mám takovej dojem, jenom že Válka bude vážně drsná.) Utéct se jim nepovede a Fitz se probudí mezi skupinou mladejch uctívačů Faction Paradoxu. Ty zrovna oživujou dávno mrtvýho Gallifreyan Presidenta jménem Greyjan the Sane, kterej studoval temný paradox nauky a zasebevraždil se když uviděl kompletní vzorce vesmíru a paradoxu. Nebo tak nějak.
       Doktor skončí na Gallifrey a Time Lords ho zajmou, ale ještě předtím se mu zjeví agent Faction Paradoxu a řekne mu, že je infikovanej jejich virem a brzo bude jeden z nich. A celou knížku se Doktor vážně mění v jejich agenta.
      Time Lords zatím Doktora nutí hledat Compassion a maj starosti, protože nad Gallifrey se objevila obrovská Edifice a oni nevědí co to je, jen že to nebezpečně pokřivuje časový linie všude kolem. Ve skutečnosti je to velká zbraň/loď Faction Paradoxu. A ještě ve skutečnosti, což neví ani FP, je to Doktorova ztracená Tardis. (FP nevadí, že neví co to je, jejich přístup je: Jednou to zjistíme a pak půjdem do minulosti a řeknem si to, takže to budem vědět ceou dobu. Paradox rulez, bitch.) Z Tardis je taková velká koule, protože... um, mapuje svoje externí dimenze přes ty interní. To je totiž tak. FP kdysi změnil time line Třetího a infikoval ho tím svým virem. Ale stará dobrá Tardis si pamatovala, že Three měl původně umřít na Metebelis 3 plný vražednejch pavouků, a udržovala obě tyhle linie a ensuing paradox v rovnováze a proto se Doktor zatím drží a není ještě Faction. Akorát že to není nic lehkýho, proto je z ní to, co je, z chudinky.

      FP se s pomocí oživenýho mrtvýho prezidenta podaří dostat do Matrix a převzít moc. Fitz zdrhne od kultu a dostane se místo toho do domácího vězení se sesazenou President Romana.
      Pak je tam samozřejmě spousta boje a pobíhání sem a tam (jinak by to nešlo) a objeví se tam původní Fitz, ze kterýho se stal Faction Agent a nenávidí Doktora. A pak se ještě for good measure objeví hlavoun celýho FP, Grandfather Paradox, a je to budoucí Doktor.
      Zatímco na Gallifrey FP mění historii a zabíjí Time Lordy o 106, všechno kulminuje v Edifice s Doktorem, FP!Fitzem a Dědečkem Pradoxem. Fitz Doktorovi dokonce i odpustí a pomůže mu, ale Děda ho zabije. Doktorovi pak nezbyde nic jinýho, než vypustit ultimátní zbraň/sílu, která v chudince Edifice!Tardis zbyla, a zničit tak jak Faction Paradox a Edifice, tak i celou Gallifrey. Mám dojem, že tak i vrátil svoji minulost do správný podoby... snad.
      V posledním okamžiku přilítla Compassion a zachránila 2nd!Fitze a Doktora (a Niveta, ale to je fuk) a teeny tiny zbyteček původní Tardis. Doktora vysadila s amnézií na Zemi, kde se časem vzpamatuje a Tardis se zregeneruje do normální velikosti a funkčnosti. Fitze vysadila o sto let dál, v době, kdy už by Doktor měl zase být OK, a odletěla s Nivetem, konečně volná.

      Takže... úžasný Continuity Notes tvrděj, že tohle není ta válka, o který se mluví v NuWho a dokonce je to snad i někde vysvětlený... ale Gallifrey je asi zničená natrvalo...? je to složitý. (I can haz more EDAs plz?) (zhruba BBC801 až BBC873 tím myslím, jsyk)
     A mimochodem? Kam se na Romanu hrabe River. Romana je chytrá, je hezčí a víc classy, a rozhodně bych se případně jako nepřítele bála víc jí než River.

     ('He's just sick. A scared old man searching for hidden meanings in life, pretending there's something more to life than we see in the run of things.' Romana snorted. 'He uses arcane teachings the way a drunken man uses a street lamp.'

      'To piss over? hazarded Fitz.

      Romana looked at him and sighed. 'For support rather than illumination.')

       A i když člověk spoustu věcí nepochopí, pořád je tahle knížka zábava, protože je skvěle napsaná a Whoniverse je infinitely excellent a tak :) 

P. D. James - Potomci lidí (The Children of men)

      I did enjoy this book, although I'd been told multiple times before reading it that it would be better just to watch the film. I still have some issues with it, though. For start, I really don't like the Czech version cover. Or any cover that uses photos from the film, for that matter. It seems cheap and degrades the book because it shows they don't have faith it would sell without a pretty picture. (Not that I have anything against a bit of Clive Owen.) Also, it might have not been the library's smartest move to file it under the 'E.T.' tag  (E.T. means sci-fi for kids). Just a thought. But none of this has actually anything to do with the book itself. Oh well.
      I really like the concept behind the story. 'Humanity dying out' doesn't sound all that original but this world with its languid despondency and a tyranny no one cares about seemed very real and I wanted to know more about it. That's why I so enjoyed the first part of the book called Omega where this world is described to us via the diary of Theo Faron.
      One day, humanity just stopped being able to reproduce. The progressive realization that this is the end of everything allowed Theo's cousin Xan to declare himself Warden of England (and that's a much cooler title than what the Czech edition uses - Governor) and make some important changes, such as creating a penal colony on the Isle of Man, using 'sojourners' from other countries as slaves and basically forcing old people to commit suicide while calling the ceremony 'Quietus'.
      (Xan is probably my favorite character. He's obviously very intelligent and power-mad but there's also something else about him. He's hard to understand and guess what he'll do next. Also, he's very charming:))
       People - at least in England - only want to live the rest of their lives in fun and freedom, not to see any unpleasantness, and for this they are willing to overlook a lot of things. And the Council gives them just that. The bad things, the fear, are always covered up, never explicit.
       It was the second part of the book that I felt didn't live up to the first. The narrative changes into a sort of adventure love story as Theo falls in love with Julian, the first woman to be pregnant in 25 years, and who also happens to be part of a five-member dissident group. The problem is, none of the group seems a well fleshed out character and I just don't care about what happens to them.One is captured by the Council, another killed by a weird youngster group. Julian's disillusioned husband runs away and to the Council and the fourth is again killed by the Council. Obviously, evil Council, evil Xan. So in the end, it's just Theo and Julian, who simply doesn't want to give birth in front of the cameras.
      After Theo, Julian and the baby share a moment of happiness in a shed, Xan comes and thinks a stand-off with his cousin is a good idea. Well, turns out it wasn't, as Theo shoots him and takes his power over the country. And possibly lives with Julian happily ever after.

      Like I said, I love the concept, I just don't care about the characters. Not even Theo, but I think that's because he seems a little impersonal. At first, I had problems with the narrative shifting from 1st person view in the diary to 3rd person narrative and back, because Theo and the narrator have pretty much the same voice and it's easy to get them confused. I guess this made me feel Theo isn't really part of a story and is more of an observer, outside. I would have loved to read more about what and how happened during those 25 years.
      I did watch the movie afterwards. It doesn't have much in common with the book. It only follows the second half of the book. They got rid of the love story, which is probably good, but they also made the pregnant woman an African refugee and made everything more violent, the anti-government people more organized and made the whole country seem like one big violent conflict, which goes right against the feel of the book. On the whole I liked the book better.

ETA: And no Xan! The film was doomed from the start. 

Birth Year Reading Challenge 2011 - Time Machine

      The Birth Year Reading Challenge is here again! Okay, it's been here for some time, but I didn't want to join because of all the books I have to read for school.. and stuff. But the steady diet of American literature needs some diversity, so there it is, and this year with a twist. It's actually a Birth Year +/- a Roll of a Dice Challenge and for me that means books from 1992.
      The rules are pretty much the same as last year and you can find them at Hotchpot Cafe, so I won't repeat them here.

      For now I'm hoping to read:

      1) P. D. James - Children of Men √ (I've been meaning to read this for so long! I didn't watch the film yet specifically to be able to enjoy the book.)
      2) Iain Banks - The Crow Road √ (It's destiny, you see. I already got the book from the library a day before I decided to roll the dice and participate. And then I'm browsing 92 books and look what is there!)
      3) Jane Smiley - A Thousand Acres √ (Never heard of it but it won the Pulitzer, so...)
      4) Cormac McCarthy - All the Pretty Horses (wiki says: Its romanticism (in contrast to the bleakness of McCarthy's earlier work) brought the writer much public attention. Child of God certainly was bleak enough. I'm curious.)

      I hope to add more to them and read more than last year, but we'll see... I'm starting with James right now:)

Toni Morrison - Sula (Sula)

      Myslím, že můžeme s klidem dojít k závěru, že Toni Morrison se nestane mou oblíbenou spisovatelkou. Proti příběhu samotnýmu nic nemám, ale nehorázně mě na týhle knížce vytáčel ten symbolismus pro blbý. Čímž chci říct, že Sula je jedna dlouhá sbírka opakujících se motivů a klišé motivů, který jsou tak očividný, jak jen to jde, aby to pochopil úplně každej. Třeba jako neustálý komentáře, který každá major postava pronáší o Sulině mateřským znaménku. Nebo paralela mezi Shadrackem a Krysařem. A tak dále. Stejně tak třeba vyprávění občas zabředne do existenciálních pasáží
(There, in the center of that silence was not eternity but the death of time and a loneliness so profound that the word itself had no meaning.)
jejichž jedinej efekt byl, že mi připomněly velmi existenciální Star Wars video.
Navíc celou knížku nějakej lovely člověk počmáral děsně hlubokýma poznámkama, což mě neuvěřitelně rozčiluje. Jestli o tom ten někdo psal nějakej paper, měl by si ty poznámky psát na něj. Jestli je to zaměstanec sparknotes, měl by si to psát na internet. Jestli chce ohromit lidi svýma insights, měl by si asi s někým promluvit. Jestli si ty poznámky dělal jenom pro sebe, v knížce v knihovně mu k ničemu nebudou. Vážně lidi, nedělejte to.
      Ale abych se vrátila k tématu Suly. Tahle knížka je apotheosis našeho kurzu literatury, protože je za a) napsaná ženou, za b) černou ženou, za c) hlavní hrdinka je černá žena, za d) je to nezávislá černá žena, za e) je tam dokonce i téma traumatu z války!
     Příběh je o Nel a Sule, dvou BFFs, akorát že ne forever. Sula je z pošahaný rodiny, její babička si uřízla nohu a děsí okolí, a mimo jiný taky upálila Sulinýho strejdu, protože trpěl post-traumatickým stresem, což babi interpretovala tak, že se jí snaží vlízt zpátky do břicha, a to ona nemůže dovolit. Huh. Sulina máma spí s kým se dá, ale nikomu to moc nevadí, protože manželky se cítí polichoceny, že ty jejich chlapy někdo chce. Riiight. A pak Sulina máma uhoří, babi se na mámu snaží skočit z okna a Sula kouká a raduje se. Není divu, že je na hlavu už odmala. Uřízne si kus prstu, aby dokázala, že se nebojí a hodí nějakýho malýho kluka do řeky a pak stojí a kouká jak se nevynořuje. Zábava. No a Nel je to samý, akorát s míň ulítlým zázemím.
      Nel a Sula se rozdělej až když se Nel vdá, ale rozejdou se v dobrým, jako kámošky. Sula odjede do světa a vrátí se až za deset let, když zjistí, že to nikde není o moc lepší než v tý jejich zapadlý černošský vesnici, která vlastně není zapadlá, ale vystouplá, poněvadž je na kopci. Babi Sula odsune do domova důchodců jakožto nezpůsobilou a začne provozovat podobný praktiky jako máma, až na to, že se chová jako že jí na chlapech nezáleží, takže ji celý město nesnáší a Sula se stane zosobněním zla. Pak se ale stane strašná věc, Sula potká chlapa, kterýho začne mít fakt ráda. Ten to ale smozřejmě utne když pozná, že i Sula začíná myslet na zakládání vztahů a rodiny. Od tý doby je Sula už solidně mimo a nakonec umře sama doma.
      Co se týče Nel, ta byla s manželem deset let šťastná, dokud nepřišla Sula a neozkoušela si i jejího chlapa. To jim to přátelství poněkud pokazilo. Nel od tý doby žila sama nešťastnej život, vychovávala děti a snila o nějakým kovbojovi. Až za dlooouho jí v závěru knihy v srdceryvným momentu dojde, že celou tu dobu jí nescházel manžel, ale Sula. Och.
      Nebudu zacházet do implikací a významu a detailů a dosahu týhle knížky, protože ta je napsaná čistě proto, aby se v tom lidi mohli nimrat a bylo by to tudiž na dlouho a únavný pro všechny zúčastněný. Jsem si jistá, že až Eygam vyplodí svůj příspěvek na téma Sula, bude k tomu mít spoustu co dodat.

Tennessee Williams - A Streetcar Named Desire (Tramvaj do stanice Touha)

Takže, ze všeho nejdřív to chce trochu vizuální evidence, protože pak to bude všechno vypadat líp.

marlon brando, stanley kowalski

jessica tandy, původní broadway blanche

vivian leigh, west end a filmová blanche

 Následující je radno číst s těmito obrázky v paměti, anebo ještě líp, nečíst to a jít se podívat na ten film.

      A Streetcar Named Desire je relativně krátká hra, která se dá zmáknout za den, ale rychlý internetový průzkum mi tvrdí, že Blanche DuBois je jedna z nejdůležitějších a nejdiskutovanějších amerických hrdinek, což mě trochu děsí. Mimo to mi pořád nejde na rozum ten českej název, poněvadž Touha se vážně jmenovala ta tramvaj, žádná stanice, a tak úplně nechápu, jakýmu účelu tahle změna mohla sloužit.
      Celá hra se odehrává v jednom domě (a před domem) v New Orleans. Bydlí tam Stella a Stanley Kowalski - a taky pár sousedů, o kterých se v rámci zachování srozumitelnosti nebudeme moc zmiňovat - za kterými přijíždí na návštěvu Stellina sestra Blanche. Stella a Blanche vyrůstaly v nějakým celkem high-class sídle zvaným Belle Reve, proto Blanche docela překvapí, když dorazí na místo a najde sestru v dvojpokojovým bytě s nevzdělaným a neotesaným Stanleym. (Sestře to evidentně vyhovuje. Je to zábava. A je to Marlon Brando.)
      Blanche je distinguovaná jižanská kráska, až na to, že je nervově labilní a vůbec, čím dál tím víc psychotická.  Její neurózy pravděpodobně částečně prameněj v tom, že si za velmi mlada vzala kluka, ze kterýho se vyklubal homosexuál a pak se ještě navrch zastřelil. Lovely.
      Stelle říká, že k ní přijela na návštěvu na prázdniny a pak se zase vrátí zpátky do školy, kde učí. Taky oznámí, že "přišly" o rodinný sídlo. Stanleymu to od začátku přijde nějaký divný, ale Stanley má hlavně taky od začátku na Blanche tak trochu zálusk. Blanche se na oplátku Stanleyho štítí/bojí a opovrhuje celým sestřiným životem. A chudál Stella je chycená uprostřed, poněvadž miluje Stanleyho, ale chce i bránit svoji sestru.
      Blanche se začne scházet s Mitchem, jedním ze Stanleyho jednodušších kamarádů, a doufá že se jí podaří ho nějak dokopat až k svatbě, aby se o ni někdo postaral. protože ve skutečnosti vlastně nemá kam jít, což taky brzo vyjde najevo. Stanley to vapátrá přes nějaký svoje známý. Ačkoliv Blanche předstírá - pravděpodobně i sobě - že je pořád čestná lady, už asi dva roky žije po hotelích z toho, co jí jsou pánové ochotný za její služby dát. Ale ve městě i ve škole jí už měly plný zuby a její vizáž začíná upadat - stárnutí a psychóza musely udělat svoje - a jí nezbylo nic jinýho, než přijít za sestrou.
      Ale Stanley tohle všechno poví jak Stelle, tak Mitchovi, a to je konec Blanchiných naivních představ o manželství. Stanley jí koupí lístek zpátky odkud přišla a je připravenej ji vykopnout. Pak Stellu odvezou do nemocnice, protože začíná rodit, a když jsou Stella a Stanley sami doma, Stanley pronese něco jako K tomuhle jsme směřovali celou dobu a znásilní Blanche. To už ji kompletně dorazí.
      Od tý doby už žije víceméně výhradně ve svým fantazijním světě, přesvědčená, že má s bývalým obdivovatelem odhjet na plavbu po Karibiku. Stella se rozhodne věřit Stanleymu a ne Stelle, což je docela pochopitelný, když jeho miluje a musí s ním dál žít a Blanche je bláznivá a co by s ní dělala. Takže Blanche odešlou do ústavu a ona se při odchodu už stíhá věšet na doktora: Whoever you are, I have always depended on the kindness of strangers.

      Pro celou hru je myslím docela důležitá hudba, která je dost dramaticky promyšlená už ve scénickejch poznámkách. Ačkoliv mi to tak nepřijde u všech her, zrovna u týhle je asi vážně nejlepší vidět inscenaci (nebo aspoň film;))

John Updike - Rabbit, Run (Králíku, utíkej!)

najít obrázek tohohle vydání je děsně těžký

      ach, lovely lovely book a nikdo jinej nemá rád Rabbita a já jo protože chvilkama mě miluje a pak zas já jeho. a už je ten den kdy můžu číst ty další díly ačkoliv the word is že nejsou tak briliantní to ony nikdy že jo. ale stejně rabbit utíká a řeší fear & guilt & religion & responsibility & identity nebo to člověku aspoň tvrdí internet ale co ten ví no asi hodně ale nerad si nechává zamotat hlavu a nebere v úvahu rododendrony.
      (Toto byla experimentální verze dnešního postu automaticky generovaná na základě nejnovějších spánkových vzorců.)



      Jinak zpátky v normálním světě se mi Rabbit, Run vážně líbilo. Těžko říct proč, vzhledem k tomu, že je to příběh o naprostý průměrnosti, a to ještě zpackaný. (A už jsem přišla na to, proč jsem si celou dobu myslela, že mě to nebude bavit - nějak se mi povedlo v hlavě smíchat Rabbita a Babbitta do jedný postavy.) Ta spousta sociálních a morálních pouček, která je v tom schovaná, na člověka není naházená doslova, ale tak nějak postupně vystupuje jako kontrast k ději.
      Co se děje samotnýho týče, je to celkem jednoduchý. Harry Angstrom aka Rabbit má ve 26 (ačkoliv, jak bylo dneska poukázáno na hodině literatury, ty čísla tak úplně neseděj) ženu, dvouletýho syna a další dítě na cestě. Vydělává si tím, že předvádí nějakej pitomej kuchyňskej přístroj a vzpomíná na to, že na střední byl basketballová hvězda. Jeho žena je jednoduchá a unimaginative a taky trochu moc pije. No a jednoho dne už toho má Rabbit plný zuby a zatouží prostě po tom, ležet za svítání na pláži u mexickýho zálivu. Tak se sebere a odjede, ale někde v západní virginii se ztratí a otočí to zpátky. Jenomže nejede domů, ale za svým trenérem ze střední, protože ten mu přece vždycky radil dobře. A trenér už to trochu nezvládá a je tak šťastnej, že si na něj někdo vzpomněl, a že má příležitost předvýst živoucí důkaz toho, že taky někdy něco udělal dobře, že vezme Rabbita s sebou na svoje rande s jakousi Margaret, která tam pro Rabbita přivede Ruth, sort-of-prostitutku. A Rabbit se do ní zamiluje, nebo mu to tak aspoň chvilkama připadá.
      Rabbit zůstane u Ruth a domů ani do práce se prostě nevrátí. A chvíli je všechno krásný. Manželčina rodina na něj pošle reverenda, ať mu domluví a přivede ho domů. Místo toho reverend, kterej má svoje pochyby  o smyslu práce, kterou dělá, začne s Rabbitem pravidelně hrát golf. Tvrdí, že proto, aby ho líp poznal a časem ho přesvědčil, ale pravda je, že je s ním prostě rád. Dokonce mu dohodí místo zahradníka u jedný milý starý paní, která Rabbita taky miluje.
      V den, kdy se Rabbit s Ruth pohádá kvůli její minulosti a dokonce ji přiměje udělat něco, co ona vážně nechce (ale udělá to, protože nechce aby odešel) začne jeho manželka Janice rodit a Rabbit za ní samozřejmě jde do nemocnice. A když ji tam vidí, a malou dcerku, tak svoji manželku miluje a ona je nadopovaná, takže mu odpustí. Rabbit se teda vrátí domů. A chvíli je všechno krásný. Dokud se nezačnou hádat samozřejmě. Z Rabbitova pohledu: tak moc ji miloval, že už to ze sebe potřeboval nějak dostat a dokázat a ukázat jí jak ji miluje. Z jejího pohledu: jsem tři týdny po porodu, ty blbe, a ty na mě zkoušíš nějaký triky co tě naučila tvoje děvka, ačkoliv já jsem ti odpustila, a to je nefér.
      A Rabbit znova uteče a Janice se musí uklidnit, takže během zbytku noci a přes den vypije celou flašku whisky, a pak chce vykoupat mimino a místo trochy vody do vany napustí vážně hodně vody a pak to dítě nedokáže z tý vody ani vytáhnout, jak je opilá. Pak následuje takovejch těch tupejch pár dní kdy nikdo pořádně neví co dělat a každej si za to dává vinu, ale každej taky dává vinu Rabbitovi, včetně jeho.
      Nakonec se ale Rabbit dopracuje k názoru, že to byla prostě nehoda a na pohřbu se lehce nevhodně snaží usmířit se svojí ženou větou "Don't look at me, I didn't kill her." Čímž chtěl říct, že svoji ženu neviní, byla to prostě nehoda, ale on doma ani nebyl a nic neudělal, tak co všichni pořád mají, facts plain and simple. To se samozřejmě nesetká s moc velkým úspěchem. A Rabbit uteče.
      Přijde k Ruth, která není zrovna šťastná, že ji po dvou měsících beze slova nechal, a navíc je těhotná. Rabbit je šťastnej a dokonce tak vágně navrhne, že se rozvede s Janice a bude s Ruth, ale na otázky ohledně svýho syna, peněz, práce a vůbec praktickejch věcí je schopnej jenom říct Nevim, ale bude to skvělý, miluju tě. Což už teď není dost a Ruth ho pošle pryč. A Rabbit utíká. The end.

      Celá knížka je napsaná v přítomným čase a z Rabbitova pohledu, jenom výjimečně jsou tam na chvíli jiný POV. (Vzpomínám si teď jenom na reverendův, když konzultoval se všema čtyřma zúčastněnýma rodičema, a Janicein, v den kdy Rabbit podruhý odešel.) A ne, vůbec teď nemám zálusk zajít si do shakes...

Public Service Announcement

      Na vědomí se dává, že ačkoliv je náš čtecí klub velmi inteligentní a všeobecně super, je nás politováníhodně málo (= já, Eygam a Kate) a pokud by se chtěl někdo přidat, jest vítán. Běžná očekávání by měla zahrnovat vysokoúrovňovou knižní diskusi následovanou volitelnými úvahami na téma nových filmů a seriálů (Gossip Girl fans need not apply).

(tohle asi nikoho nepřescědčí, co? ale vážnějš to napsat neumim.)

/end of announcement, we shall now return to our regular programming

Ian McEwan - Black Dogs (Černí psi)

      Další gem objevený v rámci čtecího klubu, tentokráte na Eygamův popud. Nemůžu říct, že bych si to nějak zvlášť užila, ale zas tak špatný to taky není. Problém je, že člověk by při čtení všechny postavy nejradši profackoval a zařval Tak už sklapněte!
      Jeremy, člověk, kterej si díky svýmu dětství vyvinul speciální zálibu v přisvojování si cizích rodičů, se snaží napsat biografii svojí tchýně. Manželka mu radila, ať si s milými Bernardem a June nic nezačíná, ale on se svojí mánií samozřejmě jde a skamarádí se s nimi.
      V celkem fragmentovaný formě se pak z Jeremyho rozhovorů nejprve s June a pak i s Bernardem dozvídáme o mládí tohohle manželskýho páru, především jak se vyvíjely jejich světonázory. Už od začátku je řečeno, že turning point - aspoň pro June - byl incident s černými psy. Tenhle incident je v knížce popisovaný hned několikrát, protože June je jím posedlá, ale co se vlastně stalo se dozvíme až na konci. Důležitější ale stejně je efekt, jaký tahle událost vyvolala. June a Bernard byli mladý zamilovaný pár, válka zrovna skončila a oni se přihlásili do komunistický strany a byli plný ideálů. Jenže potom se začali odcizovat a ačkoliv oba eventually opustili stranu, každý to udělal jinak. June se dala na spirituální cestu, meditace a podobný kraviny, zatímco Bernard se angažoval v politice a snažil se dělat velký, důležitý věci, ovlivnit svět, somtheing that matters.
      Ta tragika je v tom, že se nikdy nepřestali milovat, ale oba byli tak fanatický, že nebyli schopný nechat toho druhýho žít a nevnucovat mu ten svůj přístup, takže spolu nedokázali žít.
      Samozřejmě rodinný drama je jenom odrazovej můstek pro úvahy o životě a která cesta je ta správná, o zlu a strachu, a politice a náboženství.

      Pro úplnost by to asi chtělo vysvětlit, proč teda černý psi. Bernard a June byli na výletě ve Francii a na dlouhým pěším výletě, na místě kde široko daleko nikde nikdo, June potkala dva obrovský černý psy, nejspíš vzteklý. Zrovna v tu chvíli byl Bernard o kus dál, studoval nějakej pitomej hmyz a nic netušil. V asi desetistránkový (napínavý) scéně se psi k June pomalu přibližujou a evidentně se chystaj zaútočit. June se povede vytáhnout nůž a zatímco se brání batohem, jednoho psa pobodá. ten druhej to vzdá a odkulhaj oba pryč.  Jenže pro June, v jejím současným rozpoložení mysli tahle událost nabyde ještě většího významu, než jen jako trauma, kdy málem přišla o život. Až do smrti se jí o nich zdá a dva černý psi pro ni symbolizujou stále se vracející zlo.

      To be fair, i když mě štvalo jejich neustálý hádání a fanatický překrucování faktů, aby vyhovovaly jedný či druhý teorii světa, samotnej styl psaní byl super. Některý scény, jako třeba Junin popis krajiny, která místo krásná je spíš děsivá, jsou vážně pěkný.

Neil Gaiman & Dave McKean - Vraždy a housle (Violent cases)

      Velmi kraťoučký komiks, co se dá přečíst v tramvaji cestou do školy a zpátky (a vyvolat tak několik pohledů opovržlivých, asi dva - tři zvědavé a jeden vysloveně delighted/approving). Ale je to Neil Gaiman, takže má cenu vůbec říkat, že je to super? (Jak mi zrovna před pár dny pověděl jeden člověk: That man can do no wrong.)
      Vypravěč - chlápek, kterej vypadá nápadně jako Neil Gaiman (a wiki taky tvrdí, že je kreslenej podle Gaimana) vzpomíná na to, jak mu když mu byly asi 4 otec vykloubil ruku a musel k osteopatovi. V Portsmouthu. A tenhle doktor dřív pracoval i pro Al Caponeho. A doktor tomuhle malýmu klukovi začne vyprávět o Alovi a jeho dost speciálních večírcích, který zahrnovaly hlavně lepicí pásku a basebalku. Klasickej Gaiman - vrstvení příběhů, příběh o příběhu. Love it.

orly, neil?

      Doktor pravděpodobně jenom vzpomíná a rekapituluje svůj život a čtyřletý dítě je dobrej posluchač protože to stejně nechápe. Na konci si pro doktora přijdou tři gangsteři. Doktor nezůstal při Alovi, když ho zabásli.
      Ale protože je to z pohledu dítěte, je to všechno promíchaný s dětskou oslavou, kterou dotyčný chlapeček vážně nesnáší. Je tam odpornej tlustej kouzelník a dětský hry, který Gaiman popíše tak, že člověku připadají jako největší odpornost. A všechno je to promíchaný se současností, kdy si Neil Lookalike snaží vybavit jak to všechno bylo a co si za ty roky přimyslel.

      Celý komiks je jenom bílá a černá a modrá a je to chvilkama celkem drsný a taky je to pěkný.

William Faulkner - Light in August (Srpnové světlo)

      Tak u Light in August jsem měla trochu problémy s formou a dýlkou, ale pořád to bylo nekonečně lepší, než Edith Wharton. Protože je to Faulkner, je to samozřejmě příběh z americkýho jihu a tenhle konrétně se zabývá otázkou rasy a života v malým městě. (Co jinýho taky na jihu, že jo.)
      Hlavní postava je Joe Christmas, který je částečně běloch a částečně černoch, ačkoliv to na běžný pohled není zas tak poznat. Jeho matka umřela při porodu a fanatickej děda ho odnesl do děcáku a ještě se tam nechal zaměstnat, aby na něj mohl tajně dohlížet a ne tak moc tajně vypadat jako blázen.
      Když jsou Joeovi asi 4, přijde mu jako dobrej nápad jíst zubní pastu jedný z hysteričtějších zaměstnankyň ústavu a omylem tak přijde na její aférku. Ne že by ho to zajímalo, on se jenom bojí, že bude potrestanej za tu pastu. Jenže hysterka je šílená a jde si pokecat s ještě šílenějším Joevým dědou v utajení. Plot thickens. Děda Joea zbalí a odveze ho do ústavu pro černý, ale to mu nevyjde. Joea dovezou zpátky a nějaký lidi ho dokonce adoptujou. Ale už se to s ním pak táhne celej život, že má v sobě nějakou černou krev, lidi na něj koukají skrz prsty a hlavně on sám neví, co si o sobě má myslet. Takže vyroste jako lehce labilní člověk, mám dojem.
      Joeův adoptivní otec není úplně nejpříjemnější otec a jednoho krásného dne ho Joe zabije. Má v plánu utýct s prostitutkou, se kterou má aférku, ale ta má samozřejmě jiný plány. A zničený a disillusioned Joe se vydá do světa.
      Tohle je ale víceméně jenom backstory (jedna z mnoha), hlavní dějová linie se odehrává později ve městě Jefferson. Sem Joe přijde, začne pracovat v planing mill (nějaká práce se dřevem, mám ten dojem, I am not bovvered) a prodávat alkohol a taky si začne s místní ne zrovna oblíbenou vdovou. A že je ten jejich vztah silně zvláštní.

      Asi by chtělo vysvětlit, že tahle knížka se skládá z delších částí, z toho každá je víceméně jeden příběh. A mezi jednotlivejma příběhama jsou kousky, který to vážou dohromady. (To je ta forma, co mi zas tak moc neseděla.) Jeden příběh je story Leny Grove, holky, která ani nevím jestli byla prostě jednoduchá, nebo chytrá, ale odevzdaná... nebo co. Otěhotněla a její vyvolený odjel, že jako něco vydělá a pak pro ni pošle. Neposlal, bastard, a Lena se ho v pokročilém stádiu těhotenství vydala hledat. Došla až do Jeffersonu, kde potkala Byrona Bunche, který se do ní zamiloval.
      Tady se její příběh pojí s lidma v Jeffersonu, hlavně Byronem a ex-knězem jménem Gail Hightower. A další masivní kus knížky se věnuje Gailově příběhu a tomu, jak se z něj stal v postatě vyhnanec z města. Gail je posedlý svým dědečkem, který zemřel za občanský války, a myslí si, že na určitý úrovni toho dne umřel taky. Okolo toho založil všechny svoje kázání. A navíc ho manželka podváděla a pak spáchala sebevraždu a to už místní nesnesli. Ale nejvíc mu nemůžou odpustit to, že pak neodešel a trval na tom, že bude dál žít v Jeffersonu.
      Jediný, kdo se s ním kamarádí, je Byron, a tak se oba zapojují do celkového příběhu. Protože ten chlápek, kterýho Lena Grove hledá, je obchodní partner Joe Christmase. A když říkám obchodní partner, myslím pako, co mu pomáhá prodávat chlast. Byron chce Lenu pro sebe a tak plánuje plány a prosí Gaila o pomoc. Ale ten nehne prstem. Přinejmenším mu ale Byron chodí vyprávět co se stalo a my to tak nemusíme mít od neosobního vypravěče.

      Ale proč jsem mluvila o delších částech knihy - chtěla jsem říct, že celej jeden takovej oddíl je věnovanej jenom tomu, jaký tři fáze měl vztah Joea a vdovy. (Vlastně celkem zajímavá část, protože ona je nymfomanka a bojovnice za práva bezprávých a on je nepředvídatelně šílenej.) Samozřejmě to skončí jediným možným způsobem - Joe vdovu nakonec zabije. Je na něj vypsaná vysoká odměna a proradný otec Lenina dítěte Joea hned práskne. Byron dále spřádá plány, jak zachovat Leninu počestnost. Lena celou dobu nic o ničem neví.
      No a potom Joe uteče, ale cestou mu hrábne už víc než trochu a nakonec se nechá chytit víceméně dobrovolně. Zrovna v tu chvíli se ale objeví jeho prarodiče (a až tady se vypráví další ohromná backstory o Joeově narození, ale to už jsem vysvětlovala). Babička věci ještě trochu zkomplikuje, ale nakonec se Joe ještě pokusí o útěk a je zastřelen. Až do konce pořád neví, jestli patří spíš mezi černochy nebo bělochy a ani v jednom světě ho stejně nepřijímají. (cue the moral of the story)
      A Lena porodí, nezodpovědný tatínek uteče. Lena se zase zvedne a tupě ho jde znova hledat, akorát tentokrát jede Byron s ní. Těžko říct, jestli ji někdy přesvědčí, aby se na to vykašlala.
      A Gail sedí doma a má existencialistický myšlenky zatímco sleduje to večerní srpnový světlo.

      Asi by mě to bavilo víc, kdyby ten příběh nebyl podanej tak jak byl, čili v podstatě jako série povídek/novelet volně svázaných tématem vraždy v Jeffersonu.