Spoiler kam se podíváš!

Tohle je můj čtenářský deník, který vyzrazuje zápletky a nemluví spisovně. Just sayin.

24. 1. 2011

Georges Dumézil – Gods of the Ancient Northmen (Les dieux des Germains)

      Co se týče jména, tak aby bylo jasno, Gods of the Ancient Northmen neodpovídá Les dieux des Germains tak úplně. GotAN se skládá z překladu LddG (což je samo o sobě přepracování původního Mythes et dieux des Germains) a navíc čtyř kratších esejí. K tomu je tam ještě 50 stránek úvodů a předmluv, ve kterých se vysvětlují základy Dumézilovy trojteorie a vypráví se, jak se jeho názory vyvíjely.
      Hlavní část, samotný LddG, sestává ze čtyř kapitol. První z nich se zabývá rozdělením bohů na Aesir a Vanir - co tohle rozdělení vlastně znamená a jak se to projevuje, válkou mezi nimi a následným usmířením. Takže hodně rozebírá různý názory na to, jestli je Aesir-Vanir válka čistě mytickej stuff, nebo jestli to má původ v historických událostech, a dost se věnuje příběhu o vzniku medoviny/opilosti (který typicky značí připojení třetí funkce k prvním dvěma a tedy ustanovení celistvého božského panteonu, oh yes), to všechno samozřejmě komparativním způsobem, čili to znamená spoustu příběhů z Indie a Říma a sem tam i Irska, ale to je snad jasný.
      Druhá kapitola se věnuje především Ódinovi a Týrovi, jejich atributům a způsobu, jakým zastávají svoje funkce v božský hierarchii. Ach, a taky tomu, jestli vlastně Ódin byl tehdy uctívaný tak moc, jak to dneska vypadá, nebo jestli to byl bůh jenom pro nobles a pracující masy na něj kašlaly. Naráží se tu na téma paradoxního znetvoření bohů a rozebírá se, jak celý severský soubor bohů upadl do pesimistický průměrnosti, když Týr ztratil svoji schopnost apelovat na průměrný islandský svědomí. Ale naštěstí je tu naděje na nápravu!
      Anebo aspoň byla, dokud neoddělali Baldra, proto byla jeho smrt taková tragédie. Ano, třetí kapitola se věnuje trojici Baldr, Hoedr, Loki. Tohle je ta kapitola, která je zařazená i do Lokiho, takže tady jsem ji už směle přeskočila. Je to zkrátka porovnávání severskýho příběhu s relevantním příběhem indickým. Taky se tu Dumézil lehce vrací k předchozí kapitole v tom smyslu, že poukazuje na to, že ta naděje na pořádnýho boha zabývajícího se právem je právě v Baldrovi, synovi Ódina, a ne Týra.
      Poslední kapitola hlavní části se soustředí na Thóra a Vanir – Njorda, Freye a Freyu. Dumézil rozebírá hlavně to, jak jsou hranice mezi doménami těchto bohů podivně posunutý. Rozebírá jak kde uctívaj Thóra a jak ho to, že ovládá počasí, přiblížilo funkci boha zemědělský plodnosti, a chudinku Freye tak vytlačilo jenom k tý plodnosti lidský. Taky do jaký míry se střetává jeho aspekt jakožto boha boje s Ódinem (ty fajnový bojovníky pro Ódina, všechny ostatní Thórovi). Na Njorda pak zbývaj mořský záležitosti a na Freyu citový život.

      Druhou část knížky pojmenovali Minor Scandinavian Gods. První esej řeší Byggvira a Beylu (který se objevujou každej asi na čtyřech řádcích Lokiho pře) a to s tím výsledkem, že se ukáže, že Byggvir je personifikovanej ječmen (musím uznat, že pak zní vysvětlení dotyčných čtyř řádků o dost vtipněji) a že nikdo neví, co je zač Beyla, ale Dumézil si myslí, že je to včela.
      Druhá esej opět řeší funkce hlavních bohů, přiřazuje každýmu z nich okruh pravomoci a barvu a společenskou vrstvu a ukazuje, jak je to v porovnání s indickýma kastama celý posunutý o jednu příčku dolů.
      Třetí esej je o Heimdallovi a Dumézil v ní dokazuje, že Heimdall je typickej rámcovej bůh. (Narozenej na počátku věků, poslední umírá při ragnaroku, zrodily se z něj sociální vrstvy, nemá žádnou moc moc, ačkoliv je v božský genealogii tak vysoko, atd.)
      Poslední esej je kraťoučká věc, kde se vysvětluje, že zvířata na Yggdrasilu odpovídají různým souhvězdím na obloze, a že jednonohý kozel není slunce. Fascinující.
      Opět se mi zdá, že pokud člověk už něco ví o Dumézilově teorii funkcí a vrstev, velká část knížky by byla rázem přeskočitelná, kdyby ovšem nebyly ty nejzajímavější věci schovaný v důkazových odbočkách a odbočkách z odboček. Bohužel, jestli je to jedna ze zajímavých odboček, nebo naprostá pitomina, která má význam jenom pro hodně specializovaný lidi, člověk nepozná, dokud to nepřečte. (Tak třeba úplně mimo je mnohastránkový povídání o tom, jak se kde uctívá voskový tříletý dítě Pekko, což by mohlo mít nějakou spojitost s Byggvim. Po mnoha detailech a odbočkách z těchto detailů se dojde k závěru, že to je naprostá blbost a nemá to s ním společnýho vůbec nic.)

Georges Dumézil - Loki

Mais il y a sûrement autre chose. Il y a toujours autre chose que la « fonction » ou la « situation » dans un dieu. Ano, to jsem nestydatě vytrhla z kontextu. Suck it up.

      Dumézil v první části týhle knížky rozebírá Lokiho, jednu epizodu po druhý, všechny, kterých se Loki účastní, a snaží se z nich vytáhnout jakousi Lokiho charakteristiku, nebo on by spíš řekl typologii. Poněvadž je to Dumézil, činí tak s asi miliardou odboček do dalších mytologií a na celý kapitoly se ztrácí v důkazech toho, že bysme neměli zpochybňovat Snorriho svědectví. Jistej smysl to má, samozřejmě, vzhledem k tomu, že většina zpráv o Lokim je ve Snorrim, ale stejně.
      Na konci týhle úvodní části se Dumézil rozčiluje nad tím, kolik lidí se snaží do mytologie vnášet řád, chronologii a evoluci postav. Obhajuje to, že protikladný varianty jsou přece jenom známka toho, že je to zdravej folklor. Ale hlavně, pokud jde o Lokiho, je toho názoru, že všechny jeho typický vlastnosti – to, že je to Ódinův compagnon, je s ním zábava, Ásové ho žádají o pomoc a o radu, ale zároveň lže, podvádí, dělá naschvály a tak – jsou součástí jeho jednotnýho charakteru, najednou. Nejde o žádný vývoj od dobrýho Lokiho ke špatnýmu. No a aby tohle prokázal, uchyluje se samozřejmě ke své oblíbené metodě komparativní mytologie.
      Celá druhá část knížky se zabývá Syrdonem, podobně jako se první zabývala Lokim. V podstatě taky jde o převyprávění relevantních epizod a jejich potenciální výklad, tentokrát ovšem ne ze skandinávské mytologie, ale z Nartského eposu, legend pocházejících především od Osetů.
      Nutno uznat, že jak to Dumézil popisuje, zní Syrdon skoro jako Lokiho dvojče, akorát v o něco vyhrocenějších příbězích. Tím chci říct, že mi přišlo, že se Syrdon trochu víc vyžívá v bezdůvodný krutosti (a taky je za to mnohem hůř trestanej – ukradne krávu a nartskej šéf mu za to pozabíjí a uvaří děti). Jeho speciální schopnosti (jako proměňovat se ve věci a lidi, vědět věci, navštěvovat jiný světy…) jsou taky na o něco vyšším levelu. I jeho nízkej původ se podle mě zdůrazňuje víc než ten Lokiho (Loki se přece jenom hostin účastní, Syrdon na nich posluhuje).
      Dumézil pak ještě zdůrazňuje v jakých elementech jsou si tihle dva podobní a v čem ne, a speciálně se zastavuje u příběhu kdy zločinecká kariéra dotyčných vrcholí – stejně jako Loki má na svědomí Baldra, tak Syrdon zajistí smrt Soslana/Sosryka, a všechno je to navýsost podezřele podobný, až na to, že Syrdona za trest rovnou zabijou.
      Následuje třetí část, ve který se vynořuje nevyhnutelná otázka – jak moc jsou teda příbuzný, když jsou skoro stejný (ale na druhou stranu v dalších mytologiích taková postava není)? Dumézil vylučovací metodou vyloučí možnosti výpůjčky, ať už z jedný nebo z druhý strany, i spontánního vyvinutí podobných postav na základě toho, že to byl podobný druh společnosti, a dojde tedy ke své milované indo-evropské mytologii a nevyhnutelnýmu závěru, že se to odvozuje od nějakýho mnohem staršího společnýho mýtu.
      Tady původní verze knížky končila, jak říká Dumézil, rather unsatisfactorily, ale v pozdější edici je tam přidaná ještě jedna kapitola, převzatá z jeho pozdější knížky Mythes et Dieux des Germains. Ta je založená na náhlým poznatku, že v indický tradici vlastně taky maj popis konce světa, akorát ne tam kde ho všichni hledali. Dumézil teda v týhle kapitole vypráví jak to v tý Mahábháratě bylo a poukazuje na paralely se skandinávskýma příběhama, který dokazujou tu prastarou příbuznost.
      Btw, v části, kde se porovnává Loki a Syrdon je i podkapitolka snažící se o jakýsi psychologicko/sociologicko/kdovíco rozbor, kde mě docela překvapilo, jak moc Dumézil do tý svý psychologie tahá kauzalitu, na to jak proti ní brojil v první části. (A jak moc má Lokiho evidentně rád. Ale kdo ne.) Hele:


Et n’est-ce pas une autre expérience que souvent un homme « né » sort de sa place et de son cadre, se déracine et se déclasse, parce qu’il est, comme on dit,  « trop intelligent » ? Pour ces raisons et pour quelques autres, devant ce prodigieux ressort de subversion qu’est une pensée inquiète, l’ordre établi n’a-t-il pas des réactions de défense, d’hostilité – qui amènent par contrecoup l’esprit à consacrer une partie plus ou moins grande et souvent de plus en plus grande, de ses dons à ruser, à tromper, à intriguer, et aussi quand la sensibilité s’en mêle et s’aigrit, à persifler, à nuir, à haïr ?

       Jde mu tam hlavně o to, že jsou podle něj dva základní typy inteligence, z nichž Loki představuje jednu – tu rychlou a impulzivní, provázenou zvědavostí a ingénuité – zatímco dvojice Hoenir-Mímir společně zastupujou tu druhou – klidnou, promyšlenou, daleko dopředu plánující inteligenci. (Má jakousi teorii, že Hoenir nebyl zas tak useless jak si Vanové mysleli, ale byl prostě jenom půlka tý chytrosti a Mímir ta druhá.)
      Nejsem si tak úplně jistá, že mi tohle u zkoušky pomůže, (ačkoliv - ujetý teorie jsou prý vítány...) ale rozhodně to bylo zajímavý a chvílema i vtipný (vážně, Dumézilova marná snaha o objektivnost a nezaujatý přístup k lidem, se kterýma nesouhlasí...).

Steph Swainston – Čas jako dar (No Present Like Time)

      Čas jako dar je druhý díl trilogie o Čtyřzemí a Jantovi. První díl skončil zahnáním Hmyzu a Jantovým předsevzetím přestat s drogami.

      Ve druhém díle se mladíčkovi Střízlíkovi (tak se vážně jmenuje) podaří porazit současnýho Šermíře a získat tak jeho místo v Kruhu. To celkem pochopitelně původního Šermíře, Gia, moc netěší a z představy, že z něj teď zase bude obyčejnej smrtelník, mu lehce hrábne.
      Mezitím se do Čtyřzemí ze svý námořní výpravy vrací Námořnice Mlha Ata Dei (ta *****, která využila svoji dceru a spálila všechny přístavy a zabila svýho manžela, aby se dostala do Kruhu) a Střízlík, Blesk a Jant dostanou děsně tajnej rozkaz, aby se s Atou okamžitě vydali na další cestu, protože objevila ostrov, o kterým doteď nikdo nic nevěděl a je nutno s ním navázat přátelské vztahy a připojit ho k říši. Ne snad kvůli nějakejm dobyvačnejm choutkám, ale protože Císař byl Bohem pověřenej, aby chránil úplně všechny, že jo.
      Jant už je tou dobou v dost blbý náladě, protože ho podvádí žena s Tornádem, silákem Kruhu, takže oznámení, že se má vydat na moře, ze kterýho má panickou hrůzu, mu moc nepomůže. S vyhlídkou na šest měsíců (tři tam, tři zpátky) cesty po moři to vzdá, a asi po pěti letech si zase koupí drogu a nehorázně se sjede. Vítej zpátky v Přesunu and all that.
      Když na ostrov – Tris – dorazej, neudělaj zrovna moc dobrej dojem. Jediný, co můžou trisáncům nabídnout, jsou zbraně, protože zlata tam je tolik, že z něj dělaj i nočníky. Jejich ekonomika je všeobecně dost utopická, ale do detailů bych nezacházela. Aby je Ata přesvědčila, že potřebujou ochranu Kruhu, přivezla s sebou chytře jeden Hmyz, na kterej trisánci už nevěřej. Samozřejmě utekl a povraždil spoustu lidí a trisánci delegaci ze Čtyřzemí vypoklonkovali s dodatkem A už se nevracejte.
      Po návratu domů tahle skupinka zjistila, že ve Čtyřzemí zatím Gio vyvolal pomalu občanskou válku, poštval lidi proti Nesmrtelným, a že lidi si dovolili dokonce až tak moc, že útočej na samotnej Hrad, sídlo Císaře. Naštěstí se ukáže, že ne úplně všechny části země jsou do rebelie až tak žhavý a Eszajové budou moct povstání celkem snadno zarazit. V tu chvíli Gio prohlásí, že toho se přece účastnit ani nemusej a že odjede na Tris. O kterým neměl ani vědět. Gio každopádně naloží dvě lodě plný nespokojenců a odpluje směr ostrovní ráj. Na to Císař zareaguje tak, že pošle Atu, Šermíře, Bleska a Janta za nima, aby je dohonili a zbavili se jich.
      Jantovi se ovšem při první návštěvě Trisu podařilo šlohnout tam z knihovny učebnici dějepisu a s pomocí informací, který tam vyčetl – že na Trisu se usadili lidi, kterejm se nelíbilo, že Císař kdysi začal vládnout nad celou zemí – si dal dohromady, že Císař Giovy rebelie využívá. Zařídil to tak, aby se o ostrově dozvěděl a odplul dřív než Ata, aby tam stihl dorazit a předvést se i se svýma žoldákama v celý svý kráse, načež přijede Ata a zachrání Tris od takových hrubiánů a přesvědčí tím ostrovany, že potřebujou ochranu Kruhu. A Císaři se tak podaří znovu dostat pod svoji kontrolu enklávu, která se mu před dvěma tisíci lety vzepřela.
      Na Trisu nejde tak úplně všechno podle plánu a celý se to vyhrotí v masivní masakr, ve kterým zdivočelý žoldáci roztrhají Atu na kousky a málem umře i Blesk. Naštěstí to zase zachrání Jant a to tím, že si šlehne a ve Vistě Marchan (světě vedle Přesunu) poprosí obří mořský hady, aby přišli zničit Giovu loď a vyděsit všechny ostatní. To zabere a chudáci trisánci, s polovinou města spálenou a povražděnou, teda kapitulujou a souhlasej s připojením k říši.
      Zpátky doma z toho plyne aspoň jedna pozitivní věc. Jant si na Trisu přivlastnil tu spoustu zlata, kterou tam nahamounil Gio a může ji teď použít na opravu Tepnu, panství svojí ženušky, a aspoň na nějakej ten rok si ji tak zas získat pro sebe.
      Jo a slíbil, že přestane s drogama, protože mu Císař řekl, že při příštím předávkování už ho Kruh nebude udržovat naživu.
      Tenhle díl mě nebavil až tolik jako ten první, ale spíš než proto, že by se to o tolik zhoršilo v kvalitě, to je tím, že mě zrovna moc nenadchla zápletka. Po moři tam a zpátky, tam a zpátky, a celou dobu tam otravovala Ata. Ale i přesto to pořád byla zábava. A když už jsem se prokousala dvěma dílama, musím teď přece dočíst i ten třetí, ne?

13. 1. 2011

André Malraux - La voie royale (Královská cesta)

      La voie royale jsou existenciální a lehce metafyzický úvahy zabalený do dobrodružnýho příběhu z Indočíny. Celkem často jsem se v tom ztrácela a pořád mám dojem, že se velká část děje musela odehrávat někde v mezerách mezi odstavcema, ale asi by mě nemělo tak překvapovat, že zatímco se Malraux vyžívá v úvahách o sexu a smrti, nemá čas nám sdělit, že třeba Perken se už vlastně vrátil nebo tak.
      Claude Vannec, mladý to francouz plný nadšení a plánů, potká na lodi cestou do Asie staršího Perkena, který už má víc zkušeností a mezi šéfama některých kmenů je celkem uznávanej. Claude má v plánu sledovat starou královskou cestu a najít na ní nějaký starý chrámy a odvézt si z nich pár zpeněžitelných skulptur. Perken zas plánuje najít Grabota, kamaráda, kterej je mezi divochama z pralesa taky docela známej, ale už nějakou dobu o něm nikdo neslyšel. Claude a Perken si okamžitě padnou do oka, když po pár rozhovorech na lodi zjistěj, že jsou oba stejný non-konformisti. Všeobecně vedou diskuse o asijských ženách, smrti, životě a co pro ně vlastně znamená aventure. Je to pro ně způsob, jak se osvobodit od kovencema svázaný společnosti a jak tím, že neustále riskujou smrt dát svýmu životu smysl. (Velmi zevrubně řečeno.)
      Perken nechce jenom najít Grabota, ale má i vágní ambice vybudovat si tam v pralese ze spřátelenejch kmenů vlastní malý královstvíčko. Na to ale bude potřebovat zbraně, čili i peníze, takže se rozhodnou, že pojedou hledat chrámy společně.
      Administrativa jim samozřejmě dělá potíže (přeci jenom maj v plánu ukrást nějaký památky a prodat je) a prales je hrozně hroznej, plnej hmyzu a horka a vlhka a monotónního pochodu... Po dlouhý době se jim přece jenom povede najít nějaký ty pěkný kameny, ale pak se na ně zase vykašle místní správou přidělený průvodce. V tu chvíli se Claude s Perkenem rozhodnou vydat se na území nepodrobených kmenů, protože tam na ně správa nemůže a taky tam nejspíš bude Grabot. To jim nejprv celkem vychází, vážně ho v jedný vesnici najdou, ale s vypíchnutejma očima a zotročenýho a šílenýho. Proti tomu mají nějaký námitky, což trochu pokazí vztahy s dotyčným kmenem. Perkenovi se pak ve velmi vypjaté scéně podaří dojednat jakž takž obchod - divoši je pustěj a oni se pak vrátěj se spoustou jarres, po kterých divoši děsně touží, a vyměněj je za Grabota - a zachránit je, ale napíchne se přitom na nějakou nastraženou šipku a dostane infekci do kolene.
      V nejbližší vesnici s telegramem pak pošle Perken pro vojáky, aby si to šli rozdat s divochama a zachránili Grabota. Jenže vojáci se pak rozhodnou, že když už jsou tam, vyčistěj i další území, kde má vést železnice. To další území je samozřejmě to, kam se hodlal uchýlit Perken. Snaží se teda zmobilizovat šéfy kmenů, aby proti vojákům bojovali, ale když šéfové vidí, že Perkenovi s jeho infikovanou nohou zbývá asi týden života a už ani sám nevstane, nijak zvlášť to v nich důvěru nevzbuzuje. Takže nakonec Perken v bolestech umře na útěku.
      Řekla bych, že tahle pasáž (z úplnýho konce) je celkem reprezentativní:
      "Le visage a imperceptiblement cessé d'être humain", pensa Claude. Ses épaules se contractèrent; l'angoisse semblait inaltérable comme le ciel au-dessus de la lamentation funèbre des chiens qui se perdait maintenant dans le silence éblouissant : face à face avec la vanité d'être homme, malade de silence et de l'irréductible accusation du monde qu'est un mourant qu'on aime. Plus puissante que la forêt et que le ciel, la mort empoignait son visage, le tournait de force vers son éternel combat. "Combien d'êtres, à cette heure, veillent de semblables corps?" Presque tous ces corps, perdus dans la nuit de l'Europe ou le jour d'Asie, écrasés eux aussi par la vanité de leur vie, pleins de haine pour ceux qui au matin se réveilleraient, se consolaient avec des dieux. Ah! qu'il en existât, pour pouvoir, au prix des peines éternelles, hurler, comme ces chiens, qu'aucune pensée divine, qu'aucune récompense future, que rien ne pouvait justifier la fin d'une existence humaine, pour échapper à la vanité de le hurler au calme absolu du jour, à ces yeux fermés, à ces dents ensanglantées qui continuaient à déchiqueter la peau!... Échapper à cette tête ravagée, à cette défaite monstrueuse! Les lèvres s'entrouvraient.
       "Il n'y a pas... de mort... Il y a seulement... moi...
       Un doight se crispa sur la cuisse.
       ... moi... qui vais mourir..."

10. 1. 2011

Iain M. Banks - Consider Phlebas (Consider Phlebas)

      Ok, nevím čím jsem si to zasloužila, opět. Jak se mi daří nacházet ty nejhorší překladatelský paskvily, co se v našich končinách vyskytujou? Štěpánka Nohýnková za tohle sice nedostala Skřipec, ale zato byla poctěna Koniášem (což je anticena za nejhorší zločin spáchaný toho kterého roku špatným překladem na kvalitní SF, F či hororu). Při čtení mi bylo jasný, že to je dost špatný (už jenom ten název a překlad citace z Pustiny, oh the pain), ale když jsem si přečetla analýzu od lidí, který viděli i originál a následně dobrý překlad jedný zásadní části ve srovnání s tím jejím, došlo mi teprv, jak moc je to špatný. Vážně. Až tak, že si budu muset přečíst originál. A není divu, že další Banksova knížka česky dodnes nevyšla.
      Budu se snažit trochu shrnout o čem to asi je, nebo aspoň o čem je to, co jsem četla já, a nemlít moc o tom, jak by se takový hrůznosti neměly nikdy dostat do rukou veřejnosti.
      Škoda, že tenhle překlad lidem, kteří od Bankse předtím nic jinýho nečetli, jeho tvorbu asi znechutil, protože je to geniální autor (ať už v rámci general fiction jako Iain Banks nebo když píše žánrovou literaturu pod jménem Iain M. Banks) a Consider Phlebas je první z dneska už devíti knih o The Culture. (Ano, rozhodla jsem se je přečíst všechny. Na střídačku s knížkama o tlumočení a o mytologických funkcích a tak. Problém možná bude, že hned tu druhou nemají v žádný knihovně ani česky ani anglicky. Hm.) A ačkoliv je na obalu český verze Consider Phlebas napsáno, že jde o space operu, stačí se na chvíli začíst do předchozího odkazu, aby bylo jasný o kolik more than that to vlastně je.
       Tahle knížka je v sérii o The Culture speciální tím, že hlavní postava bojuje proti Kultuře. Právě probíhá kulturansko-idiranská válka a Bora Horza Gobuchul, Měnivec, bojuje na straně Idiranů. Podle něj proto, že ačkoliv je to silně nábožensky a vojensky zaměřená rasa, alespoň mají nějakého boha a bojují za život, ne jako Kultura, tak silně založená na svých AIs, anarchická, pragmatická, materialistická a hedonistická. Zhruba tak nějak.
      Příběh sám o sobě je spíš dobrodružství ve vesmíru, ten morální kontext si z toho člověk musí extrahovat sám, ale dost už napovídá to, když postavy diskutují na téma Jak moc se má člověk zapojovat do cizí války? Po lecjakých peripetiích (a že některý byly odporný!) totiž Horza skončí jako velitel lodi především loupeživýho komanda složenýho z příslušníků různých druhů, který rozhodně nemaj zájem týhle války se účastnit. Bohužel Horza má zrovna důležitej úkol - vyzvednout na jedný z Planet Mrtvých zatoulanou Mysl - a nemůže se zdržovat s tím, že by je všechny někde vysadil, takže jsou nucený se do toho všeho zapojit. Shodou okolností se na palubě jako zajatec ocitne i agentka Kultury, Balveda, která s Horzou bojuje už tak dlouho, že oba začínají cítit k tomu druhýmu určitej respekt a obdiv, a jeden robotek kulturanské výroby.
      Když se tihle všichni dostanou až tam, kam mají, musí ještě najít Mysl v rozlehlých tunelech Řídícího systému a navíc musí bojovat s pitomýma Idiranama, který maj sice teoreticky být na stejný straně, ale bohužel jsou to fanatický vymytý mozky. Tahle skvělá kombinace vstupních podmínek samozřejmě vyústí ve velkej masakr, který nakonec přežije jen robotek, Balveda a Mysl. Všeobecně je to vítězství pro Kulturu, ale na osobnější úrovni žádná sláva. Když se Balveda dostala domů, nechala se zmrazit na takovou dobu, dokud se statisticky nedokáže, že tahle válka měla nějakej smysl. Když ji asi po 500 letech rozmrazili, spáchala sebevraždu. Ach, a dotyčná Mysl, která byla v době všech těchhle událostí čerstvě nová a bezejména, se pojmenovala/byla pojmenována (?) Bora Horza Gobuchul. No není to od ní pěkný?

      Jenom stručnej popis děje, ale vzhledem k tomu, že si stejně hodlám ješztě přečíst anglicky, to asi stačí. Jako úvod do Kultury je to skvělý a taky nutno uznat, že technobabble má Banks zvládnutej dokonale.

7. 1. 2011

Edmond & Jules de Goncourt - Germinie Lacerteuxová (Germinie Lacerteux)

      Uznávám, že Germinie jsem číst nechtěla, ale shoda okolností (zkoušky a antikvariát, který ví co je pro mě dobrý) ji ke mně příhrála a nakonec to nebylo tak hrozný.
      Bylo by to nejspíš ještě lepší, kdyby to bylo napsaný nějakým normálnějším stylem. Učebnice literatury tvrdí, že je to takovým způsobem napsaný proto, že Goncourtové byli geniální a jejich knihy se nepohybují po dějové linii, ale je to spíš série obrazů, které milí bratři svým malířsky zaměřeným okem popisují jako by je před čtenáři malovali. To je všechno pěkný a geniální, ale mě to ve výsledku přišlo přehnaně patetický a květnatý. (Možná by byl lepší nějakej novodobější překlad?) Když se ale člověk přes tohle přenese, překvapilo mě, že příběh samotnej je celkem zajímavej, hlavně na to, že to je klasická naturalistická story o dívce, která se z celkem úctyhodný společenský pozice propadá až na dno a ke smrti.
      Germinie je holka původně z vesnice, ale nevyzpytatelnými cestami osudu se dostala do Paříže (tam se jejím sestrám podařilo sehnat jí místo v kavárně, kde Germinie znásilnili - bienvenue à Paris, chérie) a nakonec zakotvila jako služebná u starší, nepříliš bohaté lady. Pohnutý životní příběh téhle lehce excentrické dámy se po několik stran detailně vypráví jen proto, aby to pak po zbytek románu nemělo žádný význam a dotyčná dáma se tam pak obevuje už jenom aby se čas od času koukla na Germinie a řekla si že vypadá trochu divně, ale že to nebude řešit.
      Milá Germinie si ráda pokecá a tak si zvykne chodit do místního krámu (cukrárny, myslim?) na pokec za majitelkou - Jupillonovou. A protože je Germinie taková děsně pracovitá a akční, ještě tam posluhuje a uklízí. Pak se to tak stane, že začne místo Jupillonový jednou týdně navštěvovat jejího syna ve škole. Germinie je děsně vášnivá osoba, která se vždycky na někoho maniakálně upne, takže se o toho kloučka stará jako o vlastního. Roky plynou a jednou jí řeknou, že mladýho Jupillona vyhoděj, protože si prohlížel nevhodné časopisy. Germinie je ukecá a jde za mladým, který na ni šibalsky zamrká. Vtu chvíli jí dojde, že už to vlastně není dítě, a že vlastně není úplně k zahození a tu svoji lásku k chlapečkovi akorát lehce přehodnotí. A to je začátek konce... (ominous music) Po většinu doby mi lehce uniká, kolik jí má být, vzhledem k tomu, že na začátku se říká, že už u tý svý lady slouží asi 15 let... ale nic.
      Jupillon je pěknej spratek a jeho matka vypočítavá mrcha. Jupillonovi lichotí jak za ním Germinie běhá jako pejsek a žárlí na všechny kolem, tak s ní pro zábavu spí, ale jinak ji ponižuje kde může. Germinie kvůli němu dělá děsný věci, celý sousedství ji pomlouvá, ale jí je to jedno, poněvadž ho miluje. Teda aby bylo jasno - ona si uvědomuje, že to je hajzl, ale nemůže si pomoct, protože v ní plápolá ten spalující oheň a tak.
      Chvíli to jde, když spolu mají dítě a Jupillon se trochu snaží, co se dá dělat, ale malá holčička umře. Jupillon pak pořád básní o tom, jak by bylo super mít vlastní obchod a Germinie přijde jako dobrej nápad mu ho koupit a zařídit a zruinovat a zadlužit se přitom. Samozřejmě, že blbovi Jupillonovi se nic nedaří a obchod jde do háje. Všechno jde do háje, jak se to dá očekávat. Jupillon ji odkopne, věřitelé dotíraj, z Germinie je stalker, je čím dál hubenější a nemocnější a začne píííít... Ale pořád se jí daří všechno skrývat před svojí lady, v tomhle ze sebe umí udělat skoro rozdvojenou osobnost. Zajímavý na tom je to, jak ji každou chvíli chytaj manický záchvaty a delirický výlevy.
      V jednom takovým záchvatu se rozhodne, že takhle by to dál nešlo, že už potřebuje nějakýho chlapa, jinak to nevydrží. Nabrnkne si takovýho opilce, kvůli kterýmu zase čeká hodiny v dešti, sponzoruje mu chlast a vůbec dělá kdeco, ale když jí tenhle nabídne manželství, vysměje se mu svým tou dobou už dost nemocným a vychlastaným hlasem, protože přece miluje toho blba Jupillona. (Který si na ni někdy tou dobou vzpomněl jen proto, aby z ní vytáhl prachy na vykoupení se z povolání do armády. Germinie je jasný, o co tady jde, ale prachy sežene a zamýšlí se nad tím, jak by se klidně i zabila, kdyby ji o to poprosil.)
      Trága pokračuje a Germinie dá fakt dost práce lízt všem do zadku, aby nešli za její lady a nevykecali co je zač - kolik dluží a s kým se slejzá a že měla nemanželský dítě... a tak. To všechno samozřejmě vede k tomu, že onemocní, chátrá a umře. Pan domácí je pak tak hodný, že si jde k lady pro peníze a všechno jí převypráví, načež lady, která během knížky několikrát opakovala, že Germinie miluje jako dceru, dostane záchvat a rozeřve se na téma Zakopat tu čubku do neoznačenýho hrobu je málo!
      Nakonec si lady přece jenom vzpomene, že Germinie se kolikrát tvářila celkem utrápeně a ona se ani nezeptala co je, a vyměkne až do tý míry, že jde hledat její hrob (vlastně její část hromadnýho hrobu), který bohužel už najít nejde. Smutné.

      Vážně, celkem jasná dějová linka, ale Germiniiny psychotický nymfomanský záchvaty stojej za to. (Ačkoliv nevím, jestli by mi to stálo i za to, prokousávat se tím i ve rancouzštině.)